„Co to má znamenat?!“
Telefon se ozval asi po čtyřiceti minutách. Teprve tehdy se připojil k síti a Břetislav Zelený začal do sluchátka chrlit slova. Křičel, rozčiloval se, vršil nadávky jednu přes druhou tak zaujatě, až mi to připadalo skoro komické.
„Zbláznila ses úplně? Udělala jsi to schválně, že ano?! Vždyť jsou to přece i tvoji blízcí!“
„Ne,“ odpověděla jsem klidně, bez jediné emoce. „Jsou to tvoji synovci. A děti Beáty. Přeju vám hezkou dovolenou. My se uvidíme za čtrnáct dní.“
Hovor jsem ukončila dřív, než stihl reagovat. Ladislav Krejčí mě pozoroval s vážnou tváří.
„Mami, jsme teď sami?“ zeptal se potichu.
Usmála jsem se na něj. „Nejsme sami. Jsme spolu,“ ujistila jsem ho. „Pojď, čeká nás moře. Táta je kousek odsud, bydlí s bratranci. Kdybys chtěl, můžeme za ním zajít.“
Nechtěl. A ty dva týdny se ukázaly jako nejklidnější a nejradostnější za hodně dlouhou dobu. Stavěli jsme na pláži pískové pevnosti, večer jsem mu předčítala a přes den jsme jedli hrozny přímo na slunci, až mu sladká šťáva stékala po bradě.
Břetislav volal každý den. Nejdřív byl vzteklý, pak mě přemlouval a nakonec si začal stěžovat. Jednou se Filip Pražák popral, podruhé se Kamil Kučera přejedl zmrzliny, jindy ho prý neposlouchali oba.
Poprvé po letech se mnou mluvil bez hněvu. Téměř prosebně, jako bych byla jeho poslední záchrana.
Domů jsme se vrátili opálení, vyrovnaní, provonění mořem a ovocem. Břetislav seděl v kuchyni unavený, s červenýma očima.
„Mám pocit, jako bychom byli každý na jiné planetě,“ zamumlal.
Jen jsem pokrčila rameny.
„Už to chápu,“ dodal po chvíli. „Byla to chyba.“
Postavila jsem před něj hrnek s čajem a lehce mu přejela rukou po vlasech. „Příště,“ řekla jsem tiše, „mě prostě vyslechneš. Jsem taky tvoje rodina. A můj názor má váhu.“
Ladislav přiběhl a objal otce kolem krku.
A já jsem se od té chvíle změnila. Vím jistě, že už si na mě nikdo nebude stavět pohodlí. A můj muž to konečně pochopil.