Milena Pospíšilová se ozvala hned, jak bylo jejím zvykem, a spustila obvyklou litanii plnou nářků – její osvědčená taktika, jak vzbudit pocit viny:
„Kristýno, vždyť jsi přece máma, ty bys to měla chápat…“
A pak už se vezla po zaběhnuté koleji.
Bylo mi naprosto jasné, že její dcera Beáta Rychlýová se ani ve svých šestatřiceti nenaučila žít zodpovědně. Stálé zaměstnání neměla, povinnosti jí byly cizí a manželství se jí rozpadlo dávno. Péči o syny postupně přehazovala na ostatní členy rodiny. Každé léto putovali kluci z jedné domácnosti do druhé. Letos padla řada na nás.
„Vždyť jsou to přece příbuzní!“ rozhořčovala se Milena Pospíšilová. „Vlastní krev, Kristýno!“
Jenže tahle „krev“ mi při minulé návštěvě rozbila můj oblíbený flakon starých, vzácných parfémů. Krátce nato se ozvala sama Beáta. Mluvila tiše, s naučeným provinilým tónem.
„Kristýno, já bych s nimi jela sama… ale víš přece, jak jsem na tom teď finančně.“
Upřímně? Ona byla bez peněz prakticky pořád.
„Navíc tě kluci zbožňují,“ pokračovala. „S tebou je to baví, máš pořád nějaké nápady, jsi tak tvořivá.“
Ano, s dětmi jsem vycházet uměla. Ale s jedním jediným – se svým vlastním. S dítětem, které znalo slova „prosím“ a „děkuji“, neházelo jídlem a dokázalo se celé hodiny soustředit na deskové hry. A když jsem měla práci, tiše si kreslilo.
„Beáto,“ řekla jsem tehdy pevně, „s tvými syny nikam nepojedu. Rozhodla jsem se. A netlač na mě a nezatahuj do toho zbytek rodiny. Moje ne platí.“
Rozplakala se. Na okamžik mnou projel nepříjemný pocit, jako bych byla krutá. Ve skutečnosti jsem si ale jen jasně vymezila hranice.
Břetislav Zelený už se dál nehádal. Večer mi beze slova ukázal elektronické letenky. Bylo jich pět. Ne tři.
„Vždyť jsme měli peníze jen pro nás tři,“ poznamenala jsem. „Kde se vzaly ty další?“
„Doplatil jsem je ze svých úspor,“ pokrčil rameny. „Už přestaň bojovat s mámou a Beátou. Tahat do toho city dětí je přece…“
Odmlčel se, jako by hledal správné slovo, a ve vzduchu zůstalo viset obvinění, které mělo pokračovat dál.