— Zbláznila ses snad? — vyrazila ze sebe konečně. — Sedni si na svoje lůžko a buď zticha, akorát kazíš klid všem kolem!
Vlak začal brzdit a jeho pohyb se zpomaloval. Skrz okno jsem zahlédla, jak se přibližujeme ke stanici.
„Co kdybych vystoupila hned tady a už ji nikdy nemusela vidět?“ prolétlo mi hlavou tak rychle, až jsem se té myšlenky sama lekla.
— Zase sis ušpinila tričko, Anežko Bílýová? — ozvala se Renata Tesařová s otevřeným podrážděním. Seděla naproti mně na horním lehátku a probodávala mě pohledem, jako by systematicky hledala další chybu.
Ve vlaku jsme byli sotva dvě hodiny, ale ona mě od první minuty nenechala vydechnout. Neustálé poznámky, drobná rýpnutí, tiché povzdechy plné nespokojenosti.
Vedle ní chrápal Zdeněk Kratochvíl, její manžel. Břicho mu vykukovalo zpod nátělníku a s každým zhoupnutím vagónu se líně pohupovalo.
Někde pod stolem se mezitím nervózně třásl drobný Rony, její zakrslý čivavák. Sotva ho Renata Tesařová na okamžik přestala hladit, začal pištět, drápky škrábal po podlaze a kňučel. Nakonec slezla dolů a vzala si ho do náruče.
— To je jen kapka vody, — odpověděla jsem tiše a unaveně se zadívala z okna.
Upřímně řečeno, už na nástupišti jsem měla chuť se otočit a zmizet někam daleko. Mířili jsme na jih, na dovolenou, na kterou jsme se tak dlouho těšili.
— Voda? — ušklíbla se Renata Tesařová a nepřestávala mě propalovat očima. — No jistě, voda. A včera sis zase vzala sukni, která tě dělá ještě kulatější. Říkala jsem ti přece, že bys měla nosit volnější věci. Už nejsi žádná holka, ale dospělá ženská.
Ať jsem se snažila sebevíc, v jejích očích jsem byla vždycky nedostatečná. Špatně uklízím, neumím vařit, nevhodně se oblékám. Vždy se našel důvod ke kritice.
— Synku, proč sis vybral zrovna tuhle hrošici?
První den si s výrazy vůbec nelámala hlavu. Sebastian Kučera mě přivedl představit rodičům a ona to vypálila hned mezi dveřmi.
Stála jsem jako opařená, zatímco ona se usmívala, jako by šlo o nevinný vtip.
— Aspoň se jí bude lépe rodit.
Musela jsem předstírat, že se mě ta slova nijak nedotkla. Držela jsem Sebastiana za ruku a usmívala se, jak nejlépe jsem dokázala.
— Já ji vykrmím tak, že se za ní žádný chlap ani neohlédne!
Ano, trochu jsem přibrala a začala jsem si pečlivěji vybírat oblečení. Jenže to byla ona, kdo mi neustále vnucoval svoje koláče a buchty. Zkusit odmítnout? To by byl okamžitý konflikt.
Jednou jsem náhodou zaslechla rozhovor mezi tchyní a tchánem.
— Zdeňku, náš Sebastian to s ní myslí vážně, chce si ji vzít, a já v rodině žádnou větrnici nechci.
— Jak to myslíš?
— Budu ji cpát houskami a koláči. Udělám z ní takovou postavu jako má Ladislava Veselýová. Obvod větší než sud, ale manželství jí drží už padesát let!
Na podobné podivnosti jsem si od ní už zvykla, ale tohle bylo za hranou. Tehdy jsem se rozhodla, že se pomstím.
Dárek k jubileu
Jednoho dne jsem se procházela městem s kamarádkou a svěřila se jí s tím zvláštním plánem, který měla Renata Tesařová v hlavě.
— Tvoje tchyně je normální šedá eminence! — smála se.
Za pár dní měla Renata Tesařová slavit kulaté narozeniny a já zatoužila po opravdu originálním dárku.
— Podívej! Je jí podobná jako vejce vejci! — vyprskla jsem smíchy.
V jednom zverimexu jsem narazila na malého, neustále ječícího pejska. Schoulený v rohu klece na mě civěl vyděšenýma očima a třásl se.
— Ideální dárek pro milovanou tchyni! Ať si ho klidně vykrmuje sama!
Den oslavy přišel
Nemohla jsem se dočkat, až uvidím její výraz, až jí pejska předám. Hlasité zvuky nesnášela, a tohle stvoření bylo zosobněním všeho, co jí lezlo na nervy.
— Milá Renato Tesařová, všechno nejlepší k narozeninám! — pronesla jsem slavnostně a podala jí krabičku převázanou mašlí.
Otevřela ji. Několik vteřin se mračila, pak pejska opatrně vytáhla a k mému naprostému šoku ho začala objímat.
— To je ale roztomilý pejsek! Budu ti říkat Rony!
Takový konec jsem opravdu vůbec nečekala.