Upřímně řečeno, takový vývoj jsem opravdu nečekala. A aby toho nebylo málo, od té chvíle se automaticky předpokládalo, že veškeré venčení Ronyho připadne na mě.
Dusno v kupé
Sebastian… Ten za to vlastně nemohl, že s námi nejel. Jenže výsledek byl jasný: zůstala jsem zavřená v jednom vlakovém kupé sama s jeho rodiči. Okna šla pootevřít jen nepatrně a vzduch byl těžký, lepkavý a nepříjemný.
— Říkám ti to jen proto, že ti chci pomoct, — pokračovala Renata Tesařová svým poučujícím tónem. — Přece chceš vedle Sebastiana vypadat hezky, ne?
— Ano… samozřejmě, — procedila jsem mezi zuby a donutila se přikývnout.
Vtom Rony náhle spustil pronikavý jekot. Renata ho okamžitě popadla do náruče a přitiskla k sobě.
— Ty chudáčku malý, — začala ho konejšit sladkým hlasem. — Vydrž ještě chvilku, za chvíli budeme na místě.
Její hlas byl rázem hebký a láskyplný, jako by šlo o úplně jiného člověka. Já raději upřela pohled z okna na rozmazané stromy podél trati a snažila se od všeho kolem sebe odpoutat.
Se Sebastianem jsme se vzali impulzivně, bez dlouhého plánování. První měsíce připomínaly pohádku. Jenže postupně se ukazovalo, jak silně je připoutaný ke svým rodičům, hlavně k matce. Možná by bylo přesnější říct, že si ho k sobě připoutala ona – nekonečnými stížnostmi a potřebou pozornosti. Rodinu jsem vždy respektovala, starší generaci obzvlášť.
— Má široké boky a silná ramena, aspoň bude mít kdo tahat kufry!
Ať jsem se snažila sebevíc, nikdy to nebylo dost. I když jsem se doma otáčela jako dokonalá hospodyňka, vždy se našlo něco, co bylo špatně. Sebastian se mě občas pokusil bránit, ale zároveň se vyhýbal otevřenému konfliktu. Nikdy se jasně nepřiklonil na jednu stranu.
Stejně jako tehdy, když přinesla sklenici marmelády, zakopla a sama ji rozbila. Kuchyň byla během vteřiny ulepená od sladké hmoty. Já pak drhla podlahu i skříňky, zatímco Renata stála opodál, důležitá a neústupná.
— Ty snad vůbec neumíš uklízet! Víš ty vůbec, k čemu máš ruce?
Den před odjezdem jsem vážně pochybovala, jestli je dobrý nápad jet bez manžela. Dokonce jsem navrhla, že ať klidně jedou sami. To ji ovšem okamžitě nadzvedlo.
— No to určitě! A kdo ponese ty těžké tašky? Já snad?
Sebastian mě varoval: „Anežko, vydrž, já vím, že máma umí být… ostrá.“ Jenže ani tahle jeho slova mě nemohla připravit na to, co mě čekalo.
Za okny se míhaly louky a lesy, ale v kupé houstla atmosféra tichého napětí.
— Rony, přestaň štěkat, — zamumlal najednou Zdeněk Kratochvíl, aniž by otevřel oči. A vzápětí znovu usnul.
Vždycky mě fascinovalo, jak dokáže usnout kdekoli. Přijel na ryby, posadil se na pařez – a za minutu už spal, klidně i vleže v trávě.
Trpělivost na hraně
Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat ostré štěkání, ale nervy jsem měla napjaté k prasknutí.
— Anežko, kolikrát ti to mám opakovat? — spustila Renata znovu svou oblíbenou písničku. — Měla ses postarat, aby Rony nebyl tak rozrušený. U tebe je všechno vždycky špatně. Vždyť i Sebastian říkal, že jsi mu včera koupila úplně jiný sýr, než má rád!
Sebastian miluje sýr skoro jako malé dítě sladkosti. Nikdy si na můj výběr nestěžoval.
— Ten sýr byl výborný, prosím vás, — odpověděla jsem tiše a s vypětím sil klidně. — A Sebastian nic takového neříkal.
Renata si pohrdavě odfrkla. Ten tón jsem znala až příliš dobře.
— Možná to nahlas neřekl. Ale já jsem jeho matka, já to vidím. Spousta věcí se mu nelíbí, jen to snáší. Kdybys ses aspoň jednou naučila dělat něco opravdu pořádně…
Pohár přetekl
To už jsem dál nezvládala. Neustálé rýpání, jako bych byla neschopná služka v jejím domě.
— Paní Renato, — začala jsem pevně, — už toho mám dost. Ano, mám chyby. Stejně jako každý jiný člověk. Ale vaše nekonečné výtky mě unavují.
Svokrová ztuhla a na okamžik zmlkla, očividně překvapená, že jsem se vůbec ozvala.
Většinou jsem mlčela, všechno si nechávala líbit a její poznámky přešla bez reakce. Tahle cesta přitom měla být odpočinkem, ne dalším kolem výčitek a napětí, které se v kupé dalo krájet…