— Neopovažuj se mi odporovat! — vyjela po mně Renata Tesařová, hlas se jí třásl rozčilením. — Kým si vůbec myslíš, že jsi?
V tu chvíli ve mně praskly poslední zábrany. Všechno, co jsem v sobě dusila celé měsíce, se vyvalilo ven bez filtru.
— Budu odporovat! — vyhrkla jsem. — Už mám toho všeho po krk!
Napětí okamžitě vycítil i Rony, který se znovu rozkřičel, a hluk probudil Zdeňka Kratochvíla. Neochotně se zvedl z lehátka a rozespale zamžoural.
— Co se to tady děje? — zamumlal.
— Vůbec nic, — uťala to Renata chladně a střelila po něm podrážděným pohledem. — Jen si tvoje přechytralá snacha usmyslela, že se mnou může diskutovat. Žádná úcta ke starším, absolutně žádná.
Zdeněk jen mlčky zavrtěl hlavou. Bylo vidět, že se do sporu zapojit nechce. Už dávno pochopil, že hádat se s ní znamená jen přilévat olej do ohně. Mně ale došla trpělivost.
— Víte co, — zvedla jsem se a zhluboka se nadechla, abych si uchovala aspoň zbytek klidu. — Tenhle rozhovor končí. Myslete si o mně, co chcete, je mi to jedno.
Popadla jsem kabelu a zamířila ke dveřím kupé. Netušila jsem, co bude dál, ale jedno jsem věděla jistě: zůstat tu už nedokážu ani o minutu déle.
— Kam si myslíš, že jdeš?! — vyštěkla Renata Tesařová.
— Do toho vám nic není, — hodila jsem přes rameno. — Jet s vámi na dovolenou byla chyba. Od začátku jsem to cítila.
— Tohle má být co za divadlo?! — málem vyskočila z lehátka, jenže Rony se znovu rozeřval. — Ty nás chceš prostě opustit?
Neodpověděla jsem. Vyšla jsem na chodbu a dveře za sebou zavřela tak prudce, až to kovově zadunělo.
— Kdy je další stanice? — zeptala jsem se průvodčí.
— Asi za dvacet minut, — odpověděla a podezíravě si mě přeměřila. — Nějaký problém?
— Ne… to je jedno, — odbyla jsem ji.
Pokrčila rameny a nechala mě být.
Vagon se kolébal v pravidelném rytmu kol a já stála v přechodovém prostoru, sledujíc, jak se za okny míhá krajina.
Opravdu jsem to nemohla vydržet až do cíle? Nebyla jsem přehnaně prudká? Možná jsem měla mlčet jako dřív.
Jenže Sebastian tu nebyl, aby to nějak urovnal, aby aspoň trochu obrousil ostré hrany.
— Co tu vyvádíš? — ozval se za mnou známý hlas. — Tohle už je přes čáru, nedělej tady scény!
Otočila jsem se k Renatě.
— Paní Renato, — pronesla jsem klidně, — nejde o uražené city. Jde o to, že každý den strávený s vámi je pro mě zkouškou nervů. Opravdu mám povinnost to snášet?
Zarazila se. Moje přímost ji očividně zaskočila. Nečekala to od tiché, přizpůsobivé Anežky Bílýové, která obvykle její jedovaté poznámky přecházela mlčením.
— Jak si dovoluješ takhle mluvit? — zasyčela, hlas plný vzteku. — Po všem, co jsem pro vás udělala? Nebýt mě, ty a Sebastian byste už dávno byli rozvedení!
— Takže vám máme děkovat za náš „šťastný“ vztah? — podivila jsem se. — Vždyť se neustále pletete tam, kam vám nic není!
Tentokrát byla vyvedená z míry ona. Počítala s tím, že budu dál ustupovat. Jenže dnes ne.
— Zbláznila ses? — procedila nakonec. — Vrať se na místo a buď zticha, kazíš nám odpočinek!
Vtom vlak začal brzdit a v dálce se objevila stanice.
Ta myšlenka přišla okamžitě: vystoupit tady a mít od ní jednou provždy klid.
— Vystupuju, — oznámila jsem. — Jeďte si dál a užívejte si. Moje věci klidně vyhoďte, stejně se vám nikdy nelíbily.
Dveře se otevřely a já s jedinou kabelou vkročila na nástupiště.
První, co jsem udělala, bylo, že jsem vytočila Sebastianovo číslo. Věděla jsem, že tenhle hovor nebude jednoduchý, ale byla jsem na něj připravená.
Na druhém konci se ozval jeho známý, hřejivý hlas a vyslovil otázku, která ve mně spustila další vlnu emocí.