„Jsi v pořádku?“ ozvalo se z telefonu. Jeho hlas byl klidný, ale cítila jsem v něm napětí.
Zhluboka jsem se nadechla. „Sebastiane… já… vystoupila jsem z vlaku,“ dostala jsem ze sebe.
„Cože?“ okamžitě zbystřil. „Jak vystoupila? Proč? Co se stalo?“
Hrudník se mi sevřel a v krku se objevil známý knedlík. „Už to nezvládám. Fakt jsem se snažila. Dala jsem do toho všechno, ale tvoje máma… už dál nechci snášet to, co mi dělá.“
Bylo mi jasné, že tohle pro něj nebude lehké slyšet.
Na okamžik se odmlčel a pak se tiše zeptal: „Co zase provedla?“
„Sebastiane, já tě miluju,“ vydechla jsem a hlas se mi zlomil. „Ale nemůžu zůstat součástí tohohle šílenství. Prosím, pošli mi peníze na zpáteční jízdenku. Vyskočila jsem jen s kabelou a bez věcí.“
„Rozumím,“ odpověděl bez váhání. „Hned to pošlu. Promluvím si s mámou. Všechno se uklidní. Vrať se domů, ano?“
Tenhle telefonát mohl znamenat konec všeho, co jsme spolu měli. Jenže Sebastian se postavil na mou stranu. Vždycky byl tím jediným, kdo mě dokázal doopravdy pochopit.
„Promiň,“ dodala jsem po chvíli, zatímco mi po tvářích tekly slzy, „ale pojedu k mamince. Potřebuju si skutečně odpočinout od neustálých výpadů tvojí mámy a jejího uječeného psa v náručí.“
„Anežko, vrátím se brzy z letu a přijedu pro tebe,“ uklidňoval mě. „Uvidíš, bude líp.“
—
U maminky jsem nakonec zůstala celé dva týdny. Sebastian přijel hned po pár dnech a vyprávěl mi, jak jejich dovolená pokračovala dál.
Když se Renata Tesařová se Zdeňkem Kratochvílem a Ronym konečně dostali do cílového letoviska, bylo prý jasné už od první chvíle, že klidná dovolená čeká hlavně všechny okolo nich. Tchán celou cestu bručel, protože mu připadla role nosiče těžkých kufrů.
Personál je přivítal s úsměvem, který však Renata okamžitě smetla ze stolu. Sotva vkročila do pokoje, spustila litanii o tom, že je malý, nevyhovující pro jejího psa, a klimatizace funguje prý hůř než pradávný větrák.
„Chcete, aby mi Rony onemocněl?“ rozčilovala se nahlas a mávala přepravkou, z níž se ozývalo pronikavé kňučení. „V takových podmínkách si tu neodpočine ani pes!“
Zaměstnanci si vyslechli její výlev a slíbili, že pošlou technika. Jenže to byl teprve začátek.
Hned druhý den ráno propukl v hotelové restauraci pořádný rozruch. Renata zjistila, že na bufetu chybí Ronnyho oblíbené jídlo – obyčejné vařené kuře.
„Vy vůbec nemyslíte na potřeby zvířat!“ křičela. „U nás doma jí Rony jen vařené kuře. To si ho mám jako vařit sama v hotelu?“
Zdeněk mlčel jako vždy a jen si spokojeně hladil břicho. Rony se k protestu přidal hlasitým štěkotem, čímž na sebe strhl pozornost celé restaurace. Nakonec někdo z kuchyně kuře přinesl.
Jenže Renata obratem objevila další problém: maso nebylo nakrájené na malé kousky.
Po obědě se vydali k pláži, kde narazili na další překážku – vstup se psy byl zakázán.
„Jak to, že nesmí?!“ rozčilovala se. „Rony je člen rodiny! Má stejné právo na dovolenou jako my!“
Když se jí plavčíci snažili vysvětlit hotelová pravidla, popadla psa do náruče a teatrálně prohlásila: „My váš plážový cirkus nepotřebujeme! Půjdeme do přírody, Ronny, tam aspoň nejsou tak nevychovaní lidé!“
Během pár dní se stihla pohádat s pokojskými kvůli ručníkům, které prý měnily v nevhodnou dobu, i se sousedy, kteří podle ní mluvili u bazénu příliš nahlas.
Anežka Bílýová poslouchala tenhle příběh s klidným úsměvem. Všechno už nechala za sebou a bez tchyně, Ronyho i tchána si konečně dopřála opravdový odpočinek.
„Udělala jsem to nejlepší rozhodnutí ve chvíli, kdy jsem vystoupila z vlaku,“ řekla Anežka a pevně objala Sebastiana Kučeru.