Černé vozy se pomalu rozjížděly od hřbitova a na lesklém, deštěm nasáklém asfaltu po nich zůstávaly jen úzké, tmavé šmouhy. Tadeáš Petříček stál u kovové brány, v prstech svíral zvadlou karafiátovou květinu. Bylo mu teprve deset let – věk, kdy je smrt ještě nepochopitelná, ale prázdno po ní už dokáže bolet s plnou silou.
Jeho otec odešel náhle. Lékaři vyslovili diagnózu sotva tři týdny předtím a za dalších deset dní bylo po všem. Infarkt, zaznělo stroze. Srdce to nezvládlo. Tadeáš nestihl vůbec nic: pořádně se rozloučit, zeptat se, co s ním bude dál, ani pochopit, proč se to stalo tak rychle. Otec mu jen naposledy stiskl ruku a cosi tiše zamumlal. Chlapec zachytil jediné slovo: „Promiň, synu.“
Opodál stála Klára Pražáková. Černý kostým od renomovaného návrháře, bezchybný make-up, tvář bez emocí. Za otce se provdala před dvěma lety, když bylo Tadeášovi osm. Vlastní maminku ztratil už v pěti a otec se z té rány dlouho nevzpamatoval. Klára vstoupila do jejich života nečekaně – sebejistá, výrazná, s darem říkat přesně ta slova, která dospělí chtějí slyšet. Dům znovu ožil, ale chlapcovo srdce zůstalo prázdné. A právě ty uplynulé dva roky teď Tadeášovi připadaly těžší než kdy dřív, jako by teprve teď měly ukázat, co všechno se vlastně změnilo.