Ten lístek mu teď v hlavě pulzoval jako tenká spojnice s tím, co bývalo dřív. Auto se rozjelo. Klára Pražáková mlčky projížděla ulicemi, které očividně znala nazpaměť, jenže místo obvyklého odbočení k domu zamířila přímo na hlavní tah. Tadeáš zpozorněl a narovnal se.
„Kam jedeme?“ zeptal se opatrně, sotva slyšitelně.
Odpověď nepřišla. Klářiny ruce svíraly volant, klouby měla zbělelé a pohled přikovaný k silnici před sebou. Motor táhl čím dál rychleji a město zůstalo za nimi. Uplynula dobrá hodina. Za oknem se střídala pole, osamělé stromy a zavřené motoresty, kolem nichž se vířil prach. V Tadeášovi se usazoval neklid. Chtěl se zeptat znovu, ale napjatá linie jejích zad ho umlčela.
Nakonec sjela z asfaltu na úzkou polní cestu. Auto poskakovalo, vzduch zhoustl prachem. Po pár minutách Klára prudce zabrzdila. Kolem nebylo nic než rozlehlá pole a cesta mizící v dálce.
„Vystup,“ řekla stroze, aniž by se otočila.
„Prosím?“ vydechl Tadeáš zmateně a nechápal, co tím myslí.