Tadeáš Petříček se pomalu vysoukal ze sedadla. Prach mu okamžitě zalezl do krku a slunce ho bodlo do očí. Rozhlédl se po prázdné krajině, jako by čekal, že se někde objeví dům, pumpa nebo aspoň směrovka. Nebylo nic. Jen pole, ticho a jejich auto.
„Kláro, co se děje?“ ozval se opatrně. Snažil se, aby hlas nezradil rostoucí paniku.
Klára Pražáková konečně vystoupila také. Zavřela dveře, opřela se o kapotu a dlouze se nadechla. Vypadala, jako by si v hlavě přehrávala větu, kterou už dávno zná, ale bojí se ji vyslovit. „Tady to musím říct,“ pronesla nakonec. „Jinde bych to nedokázala.“
Tadeáš udělal krok k ní. „Říct co?“
Zvedla k němu oči, lesklé a tvrdé zároveň. „Že svatba nebude. Ne dnes. Možná nikdy.“ Slova dopadla mezi ně s tíhou kamene.
Nechápavě zavrtěl hlavou. Všechny plány, gratulace, dary i sliby se mu v jediném okamžiku rozsypaly. „Kvůli čemu?“ vydechl.
„Kvůli třem slovům,“ odpověděla tiše. „Těm, která jsi řekl včera večer, když sis myslel, že spím.“ Odmlčela se a dodala: „Tehdy jsem pochopila, koho si mám brát.“
Mezi poli zavládlo ticho, které nešlo vzít zpátky. A právě v něm se zrodil skandál, o němž se ještě dlouho mluvilo.