Tadeáš Petříček si na to slovo nikdy nezvykl. Oslovovat ji jako mámu mu nešlo, a vlastně k tomu ani nebyl veden. Klára Pražáková po tom netoužila. Chovala se korektně, uhlazeně, ale chladně. Zajišťovala mu oblečení, nové věci do pokoje, kontrolovala známky a úkoly, avšak doteky, pohlazení či polibek na dobrou noc zůstávaly neznámé. Otec si toho buď nevšímal, nebo to záměrně přehlížel. Byl vděčný, že po letech ticha a prázdna má doma znovu ženskou přítomnost, a to mu stačilo.
Teď však otec nebyl nablízku. A Tadeáš zůstal sám tváří v tvář ženě, jejíž pohled mu dával jasně najevo, že je spíš přítěží než součástí rodiny.
„Tadeáši, pojď,“ ozvala se Klára ostře. „Je konec.“
Bez odporu ji následoval ke kovové bráně, kde stál zaparkovaný černý, naleštěný terénní vůz. Klára Pražáková usedla za volant, aniž by se na něj podívala. Chlapec se usadil dozadu a přitiskl k sobě starý batoh s učebnicemi. V kapse džínů nahmatal pomačkaný lístek. Otec mu ho vtiskl do dlaně den předtím, než zemřel.
„Strýc Stanislav Válek. Kdyby se cokoliv stalo, pomůže ti. Promiň, synu.“
Pod krátkým vzkazem bylo telefonní číslo. Tadeáš netušil, kdo ten muž je, nikdy o něm neslyšel. Přesto se ten kousek papíru stal jediným pevným bodem, kterého se teď mohl držet.