— Ne, Kristýně jsem o tom nic neřekl. A zatím to ani neplánuju.
Radovan Šimon ještě cosi dodával, ale Kristýna Šimonová přes šum tekoucí vody v koupelně nedokázala rozeznat jednotlivá slova.
— Ano, byt už mám vyhlédnutý. Za dva týdny se stěhuju. Jen jí to, prosím tě, neříkej… vždyť víš, jak přehnaně na všechno reaguje.
Kristýna stála uprostřed kuchyně s utěrkou v ruce a nepřítomně leštila talíř, který byl dávno suchý. Radovan k ní přišel blíž a usmál se na ni tím svým nenuceným, téměř klukovským úsměvem.
— Kiki, uděláš mi čaj?
— Čaj? — zopakovala po něm mechanicky.
To, co náhodou zaslechla před několika minutami, se jí v hlavě stále odmítalo poskládat do smysluplného obrazu. Radovan po telefonu mluvil o stěhování. O novém bytě. Znamenalo to snad, že se konečně odstěhují dál od jeho matky?
— No jasně, čaj. Vezmeš sáček, hodíš ho do horké vody, necháš louhovat… pak můžeš přidat med…
— Radovane, já opravdu vím, jak se dělá čaj.
— Tak v čem je problém? — zasmál se. — Dáš si k tomu sušenky?
— Dám, — usmála se Kristýna.
— Výborně. Tak já rychle skočím do obchodu.
V duchu jásala. Zdálo se, že měla pravdu: jejich manželství se možná dostává do nové fáze. Žádné neustálé mentorování, žádné prohrabování skříní, žádné povzdechy nad tím, jaký má jeho „chlapeček“ těžký osud.
— Radku, zajdu tam já. Ty si zatím udělej kávu podle svého slavného receptu.
— Ty půjdeš sama? — nadzvedl obočí. — Dobře, jak chceš. Kdyžtak přiber i něco…
— Jasně, koupím, — zavolala od dveří.
V obchodě vybrala ovoce, sýr, láhev vína a navíc maso, které chtěla připravit netradičně. Rozhodla se, že večer pojme slavnostně. Důvod k oslavě se skutečně našel — jen byl úplně jiný, než si myslela.
Doma ji nikdo nepřivítal. Určitě má zase sluchátka. Tiše otevřela dveře do pokoje. Seděl zády k ní a hrál na počítači nějakou válečnou hru. Proto si jí nevšiml. Vtom si Radovan sundal jedno sluchátko a promluvil.
— Ano, mami, poslouchám… Ne, není doma, šla do obchodu… Mami, už jsem se rozhodl. Ano, od začátku jsi měla pravdu… V práci je všechno v pohodě, dokonce mě povýší a první tři měsíce mi zaplatí byt… Samozřejmě že se mnou nepojede. Ať zůstane tady. K čemu by mi byla v novém životě?.. Neboj se, zařídím to. Vždyť jsem říkal, že nic netuší… Hlavní je, abys stála při mně, to úplně stačí.
Kristýna se potichu stáhla zpět do kuchyně a posadila se na stoličku. Takže se stěhuje jen Radovan. Sám. A nejspíš do jiného města. Proč jí nic neřekl? Proč takhle?
— To snad není možné! Jak se dá takhle pokazit bitva?!
Radovan si strhl sluchátka z hlavy a mrštil jimi o stůl tak prudce, že jedno sluchátko prasklo a oddělilo se od oblouku. Zhluboka vydechl. Kristýna si dokázala živě představit jeho zarudlý obličej, kapičky potu a vztekle sevřené rty.
— Aha, ty už jsi zpátky. Koupila jsi všechno?
— Ano. Pojď, dáme si čaj.
— Co je s tebou? Máš nějakou špatnou náladu? Zase se tam v obchodě hádaly důchodkyně?
— Ne. Jen jsem slyšela, jak jsi rozbil sluchátka. Asi bys měl koupit nová.
— To není potřeba, — mávl rukou, pak se zarazil. — Vlastně mám ještě jedny malé. Vystačím si.
— Jak myslíš, — pokrčila rameny.
— Tak honem ty sušenky, — objal ji způsobem, jakým to udělal kdysi dávno při jejich prvním setkání. Jemně, opatrně, jako by se bál, že se rozpadne.
Možná se jí to celé jen zdálo?
— Ne, nic sis nenamlouvala, — vyhrkla Blanka Horáková bez obalu. — Radovan se s tebou chystá rozvést a odjet. To je přece úplně jasné.
— Blanko, on by mi tohle nikdy neudělal.
— Možná ne dřív. Ale lidé se mění. A on se změnil hodně.
Blanka byla Kristýninou nejbližší přítelkyní od dětství. Seděly vedle sebe už v mateřské škole, pak jedenáct let ve stejné lavici a dalších pět na vysoké. Obě učily na prvním stupni a dokonce se vdávaly ve stejném roce.
Blančino manželství ale dopadlo neslavně. Byla plná energie, chtěla cestovat, poznávat nové věci. Její muž však toužil jediné: ležet doma a bezmyšlenkovitě zírat do televize.
— Blanko, kdy že jedete na ten cyklovýlet? — zeptal se jí jednoho dne zničehonic.
— V sobotu brzy ráno, — odpověděla překvapeně.
— Asi se přidám.
— Vážně?
— Chci zjistit, co tě na tom tak baví. Třeba mě to chytne.
Kdyby tehdy tušila jeho skutečný záměr! Celý víkend se bavila s přáteli jako obvykle. V neděli večer ale přišel s dlouhým seznamem výčitek: někdo se na ni díval příliš obdivně, ona se prý usmívala, někdo jí pomohl se stanem a jeden drzoun jí dokonce ráno kontroloval kola a dofoukl pneumatiku.
— Už mám jasno. To není sport ani odpočinek. Chováš se nevázaně a tvoji přátelé jsou stejní. Rozvedeme se. Nechci, aby moje děti měly takovou matku.
— To si snad děláš legraci… — vydechla tehdy Blanka a právě v tom okamžiku se mezi nimi definitivně něco zlomilo.