Kristýna stála ve dveřích koupelny a chvíli jen mlčky poslouchala. Kritika plynula dál, jako by její přítomnost vůbec nebyla důležitá.
— Ty jsi snad nikdy neslyšela o stěrce na sklo? — neodpustila si Ludmila další poznámku.
— Mami, prosím tě, přestaň. To jsem já dneska po sprše sušil vlasy, neuhlídal jsem to a všechno jsem postříkal, — snažil se Radovan zmírnit napětí.
— To ji ale neomlouvá, — mávla rukou Ludmila. — A co ložní prádlo?
Nadechla se tak hluboce, že bylo jasné, jakou lavinu výtek chystá. V tu chvíli se však jejich pohledy střetly. Kristýna stála v chodbě, bledá, ale pevná.
— Co přesně je špatně na našem povlečení? — zeptala se klidně, i když hlas měla napjatý.
— Kam ses dívala, když jsi ho kupovala? — opáčila Ludmila jedovatě.
— Dívala jsem se na vzor. Líbil se mi. A upřímně, naše ložnice nebyla nikdy určená k inspekci. Nebo jste se rozhodla kontrolovat úplně všechno? Jestli ano, klidně pojďte, otevřu komodu. Co když se vám nebude líbit barva ponožek.
— No dovol! — Ludmila zvedla špičatý nos ke stropu a urážlivě se otočila k odchodu. Na prahu však zavrávorala a málem se sesula ze svých vysokých podpatků. — Radovane, začínám si myslet, že sis vybral špatně.
V takovém rytmu plynula Kristýnin život téměř deset let. Jedovaté poznámky o jejím vkusu, vaření, úklidu i zařízení bytu se staly každodenní kulisou. Většinu z nich už dokázala přejít bez reakce. Až do dne, kdy Ludmila zasáhla to nejcitlivější místo.
— Tak co, mám se vůbec těšit na vnoučata? — pronesla uprostřed oslavy Radovanových narozenin v restauraci, kde se sešla celá rodina.
— Proč si to myslíte? — odpověděla Kristýna tiše.
— Vždyť jste manželé už roky a pořád nic. Takže chyba bude asi někde u tebe.
Kristýna nevydržela. Beze slova se zvedla a vyběhla ven. Radovan ji tentokrát nenásledoval, nezastal se jí, zůstal u stolu a pokračoval v oslavě. Noc strávila u Blanky Horákové — školní rok byl naštěstí už u konce.
— Hele, já to mám jasný, — pokrčila Blanka rameny. — Práce, podnikání, žádný chlap, se kterým bych chtěla řešit děti. A ty? — zeptala se přímo.
Kristýna sama nevěděla, jak to vysvětlit. Podle lékařů z nejlepších klinik byla naprosto zdravá. Nic jí nebránilo stát se matkou.
Jenže bylo jí už třicet osm. Manželství se rozpadalo, děti žádné, vlastní bydlení také ne. Byt sice s Radovanem koupili, ale ve stejném domě jako Ludmila. A na její radu byl napsaný na ni — prý kvůli daním. S těžkým srdcem se Kristýna vrátila domů.
— Kristýno, odjíždím na služební cestu. Na týden… možná na měsíc. Pomoz nám sbalit, — oznámil Radovan. V ložnici panoval chaos: oblečení z polic i zásuvek leželo naházené na posteli.
— Tak na jak dlouho vlastně? — zeptala se po chvíli.
— Spíš na měsíc. Nebo dva. Uvidíme, — mávl rukou.
— Ale plánovali jsme přece dovolenou u moře… — řekla zmateně.
— Co tu stojíš? — vložila se do toho Ludmila. — Skládej košile, džíny!
Kristýna mechanicky plnila příkazy. Radovan si do velké kostkované tašky přibalil deku, polštář, povlečení, podzimní bundu, župan… dokonce i několik talířů a hrnků zabalených v utěrkách.
— Tak, sedneme si na cestu, — zazubil se, mrkl na ni a pak lehce popadl těžké tašky. Během chvíle zmizel, naskočil do taxíku a odjel.
— Tak co, vyprovodila jsi manžela? — usmívala se Ludmila spokojeně.
— Ano, — odpověděla Kristýna a překvapilo ji, jak prázdně a bez citu její hlas zněl.
— Nic si z toho nedělej. Pár měsíců tu pobudeš a pak se nějak domluvíme.
Ludmila se ještě jednou křivě usmála a odešla o patro níž, do svého bytu.
Kristýna zůstala sama. Celý měsíc se snažila Radovanovi dovolat, ale buď byl na schůzkách, nebo už spal. Jednou v neděli večer zazvonil zvonek. Ve dveřích stála Ludmila s kupovaným jablečným koláčem.
— Musíme si promluvit.
— Dobře. Co je s Radovanem? Neozývá se mi.
— Ale kdepak, jemu se teď daří skvěle, — usmála se Ludmila nečekaně vlídně a položila Kristýně ruku na dlaň.
— Opravdu?
— Samozřejmě. Získal vysněnou pozici, bude cestovat po světě, založí opravdovou rodinu. A já budu mít vnoučata.
— A já? — zašeptala Kristýna se slzami v očích.
— Ty? Vždycky jsem říkala, že se k nám nehodíš. Radovan potřebuje zářivou ženu, ne učitelku cizích dětí. On teď dostane všechno. A ty se vrať ke svým sešitům. Třeba najdeš štěstí… s nějakým tělocvikářem.
Zasmála se vlastnímu vtipu a odešla ke dveřím.
— Mimochodem, rozmyslela jsem si to. Ne dva měsíce. Máš týden. Vyklidíš můj byt.
Ráno se Kristýna vydala za Radovanem do jiného města. Bylo zataženo, drobný déšť jí studil tvář. Po chvíli našla správnou budovu a vstoupila do rušné kanceláře.
— Promiňte, nevíte, kde má kancelář Radovan Šimon? — zeptala se prvního muže, kterého potkala.