Dívka, která kolem právě procházela, se na Kristýnu podívala shora z výšky svých jehel, pohrdavě si odfrkla a s teatrálním klapotem podpatků pokračovala dál.
— Promiňte, nevíte, kde má kancelář Radovan Šimon? — zastavila Kristýna muže, kterého chytila lehce za rukáv.
— Radovan? — zopakoval nechápavě. Zamračil se, promnul si kořen nosu kloubem palce a chvíli přemýšlel.
— Ano, hledám ho.
— A s čím? Nejste z nějaké partnerské firmy? Třeba bych mohl pomoct…
— Nejsem odsud. Já jsem jeho manželka.
V otevřeném prostoru kanceláře se rozhostilo ticho, jako by někdo náhle vypnul zvuk. Lidé, kteří ještě před okamžikem spěchali s deskami a kelímky kávy, se zastavili a zvědavě si Kristýnu začali prohlížet.
— To jsem netušil, že je ženatý, — vydechl muž. Na čele se mu objevily drobné kapky potu.
— Jsme spolu deset let, — odpověděla Kristýna a sama cítila, jak se jí do hlasu vkrádá nejistota.
— To je ale překvapení… — protáhla posměšně ona dívka na podpatcích, která se mezitím znovu objevila poblíž.
— Je na obědě. V tamtom bistru, — ukázal muž směrem k sousední budově. V okně kavárny Kristýna zahlédla siluetu muže ve světle modré košili s ledabyle ohrnutými rukávy. Radovan. Naproti němu někdo seděl.
— Děkuju, už ho vidím.
S náhlým přívalem naděje vyběhla z kanceláře. Teprve když za ní zaklaply dveře, vyměnili si zaměstnanci pohledy.
— Tak on je opravdu ženatý?
— Vypadá to tak.
— No…
— Nechme to být. Je to jejich věc.
Shromáždili se u okna a sledovali Kristýnu, jak vybíhá z budovy a téměř běží směrem ke kavárně. Čím víc se blížila, tím pomalejší byly její kroky, až se zastavila přímo před výlohou, neschopná udělat posledních pár kroků ke dveřím.
Déšť zesílil. Stála tam, promočená, a dívala se dovnitř. Radovan svíral v dlani jemnou ruku tmavovlasé dívky. Ta se smála a on jí prsty něžně hladil, s pohledem plným zamilovanosti.
— Kristýno? — Radovan zvedl hlavu, všiml si jí a vyšel ven. — Ahoj. Proč jsi přijela?
— Nezvedal jsi telefon. Měla jsem strach.
— Co nebylo jasné? Poslal jsem ti papíry k rozvodu. Neviděla jsi je?
— Ne… a co my dva?
— „My“ už neexistuje. Začínám znovu. Brzy se ožením s Gabrielou.
— S Gabrielou? S tou… jednou?
— Ano. S dcerou máminy kamarádky. Je jiná než ty. Chytřejší, hezčí. Motivuje mě. Máma měla pravdu — hodíme se k sobě. Ty… i ty si někoho najdeš. Doufám.
— Radovane…!
Z kavárny vyběhla Gabriela Červenýová s deštníkem a sakem v ruce.
— Prochladneš! — okřikla ho a pak se otočila ke Kristýně. — A ty tu na co koukáš? Jeď zpátky tam, odkud jsi přijela. Pojď, miláčku, účet už jsem zaplatila.
Radovan se s ní vydal zpět k kanceláři. Z druhého patra je jejich kolegové stále pozorovali. Kristýna zůstala stát, sotva se držela na nohou. Déšť se změnil v liják a projíždějící auto ji ošplíchlo špinavou vodou z kaluže.
Před domem na ni čekala Blanka Horáková. Vypadala zamyšleně a netrpělivě.
— Konečně. Čekám tu dvě hodiny, — zamumlala.
— Proč? — zeptala se Kristýna otupěle.
— Jedeme ke mně.
— Já… jsem tady, — sedla si Kristýna na lavičku a rozplakala se.
— No tak, přestaň brečet. Nesmíš se rozpadnout. Máme plán. Zaprvé nasednout do auta. Zadruhé koupit jízdenky na vlak.
Kristýna skoro nevnímala. Seděly v autě, město ubíhalo. Hlas Blanky zněl tlumeně, jako přes vatu. A pak se cosi přetrhlo — tenká, stříbrná nit, která ji ještě spojovala s Radovanem. Svět znovu dostal barvy i zvuky.
— Chápeš mě? — zvýšila Blanka hlas.
— Cože? Promiň, neslyšela jsem.
— Ty jsi případ! Říkám, že Ludmila Navrátilová vyházela všechny tvoje věci na chodbu. Všechno se vešlo do kufru. Teď jedeš ke mně. Zítra matrika. Pozítří balíme a hurá k moři! Ale ještě se musíme stavit ve škole.
— Proč? Mám přece dovolenou. Výpověď dávat nehodlám.
— Přihlásili tě na rekvalifikační kurz. A světe div se — koná se v rekreačním zařízení u moře, — Blanka se rozesmála.
Druhý den už obě seděly ve vlakovém kupé, které je vezlo vstříc novému začátku. V Kristýnině kabelce ležely rozvodové dokumenty, na stolku se povaloval snubní prsten a naproti ní seděla nejlepší kamarádka.
— Uvidíš, moře všechno smyje, — začala Blanka.
— Jaképak trápení? Ne on mě opustil. Já se zbavila zátěže. A dál už to bude jen lepší.
A skutečně — Kristýně se život vydařil. Na pobytu u moře prožila románek, který přerostl v pevný vztah. Jejich děti mají milující prarodiče.
Blanka dál rozvíjela své podnikání a vdala se za muže, který jí pomohl vybudovat salony snů. Jejich děti dnes chodí do stejné školy jako ty Kristýniny.
Radovan zůstal v bytě sám. Gabriela se s Ludmilou Navrátilovou nesnesla — každodenní „návštěvy na čaj“ byly k nevydržení.
— Já chtěla manžela, ne maminčina mazánka. Myslela jsem, že máš ambice, a ty máš jen máminu sukni, — řekla mu Gabriela, než odešla.
Říká se, že Ludmila Navrátilová už synovi našla další skvělou kandidátku. Ty předchozí prý byly jen nevděčné a málo cílevědomé…