„Jestli po tom opravdu tolik toužíš, tak ti dítě porodím. Ale chápeš, co všechno mě to bude stát? Po porodu už tělo nikdy není stejné. A já se živím modelingem. Uvědomuješ si vůbec, jakou oběť kvůli tobě přináším?“ Karolína Šimonová seděla ležérně s nohou přes nohu v krátkém županu, pomalu houpala dlouhou, dokonale tvarovanou nohou a usrkávala pomerančový džus, jako by šlo o zcela běžnou konverzaci.
„Rozumím, samozřejmě, Karolínko… a jsem připravený,“ vydechl Přemysl Procházka. Hleděl na ni téměř zhypnotizovaně, sledoval pravidelný pohyb její nohy, která se pohupovala jako kyvadlo metronomu.
Přemysl byl hudebník, violista tělem i duší, a krása na něj vždy silně působila. A Karolína byla ztělesněním půvabu. Velmi dobře si uvědomoval, po čem vlastně touží. Byli spolu už dva roky jako manželé a jeho přání mít dítě s každým měsícem sílilo.
Nejraději by měl dceru. Křehkou, jemnou, takovou, jaká byla Karolína. Byl dokonce ochoten riskovat své cenné hudební prsty a převzít všechny rodičovské povinnosti – koupat miminko, chovat ho v náručí, jezdit s kočárkem na procházky. Přemysl byl starší než ona a cítil, že na otcovství konečně dozrál. Jednoho večera, když na koncertě interpretoval elegii Antonína Čermáka, ho náhle přepadl zvláštní pocit prázdnoty. V tu chvíli mu došlo, jak bezobsažně jeho život působí. Kdyby v hledišti seděla jeho dcera a s vážnou tváří poslouchala hru svého otce, všechno by najednou dávalo smysl.
Bez toho bylo všechno jen prach.
Marnost, slepá ulička. A právě tehdy ho zasáhlo poznání, že jen děti dávají člověku pocit nesmrtelnosti.
Když se po koncertě vrátil domů, začal Karolínu téměř prosit, aby spolu měli dítě.
Zpočátku byla upřímně zaskočená. Když se brali, shodli se přece, že rodičovství není nic pro ně. Jenže on byl uznávaný violista a ona teprve slibně rozjížděla kariéru modelky. Přemysl byl talentovaný, úspěšný a byl by hřích riskovat, že mu nějaká pohotová dívka porodí dítě místo ní a ona o něj přijde. Bylo rozumnější trochu se cukat, zvýšit svou cenu a nakonec svolit. Tím by si pojistila klidnou budoucnost.
Ještě chvíli dělala drahoty, a pak přece jen povolila. „Dobře, Přemku. Kvůli tobě obětuju klidně i kariéru. Víš přece, jak moc tě miluju.“
Byl rozkošně dojatý, líbal jí ruce a děkoval. Rozhodla se v pravý čas. Vždyť porodí, nerozsype se – jak jí kdysi vyprávěla matka. Chvíli se křičí, chvíli si pobrečíš, a pak je po všem.
Stejně nikdo neví, jak dlouho by se v modelingu udržela. Tenhle svět je nemilosrdně krátkodechý. A Přemysl už měl zajištěno dost pro oba. Tak proč odmítat?
„Přemysle, jsem ochotná se pro tebe obětovat. Dělám to z lásky,“ nasadila Karolína bezelstný výraz. Přemysl ji okamžitě objal a s dojetím jí šeptal, jak je šťastný, že se rozhodla právě takhle.