Byla si jistá, že Přemysl by nikdy nepřistoupil na chůvu. Cizí lidé v domě mu vadili odjakživa a představa, že by se po bytě pohyboval někdo neznámý, ho přímo dráždila. V tomhle směru měl štěstí – Karolína vyrůstala na vesnici, práce se nebála a byla zvyklá zvládnout všechno sama. Vařila svižně, chutně, domácnost měla v malíčku. Jenže navěsit si na krk hned několik dětí? To ne. Takový život si nikdy nevysnila.
Všechno měla promyšlené dopředu. Kdyby nastal problém, zaplatí. Peněz měla dost. Porodí a hned poté se toho nechtěného chlapce vzdá. Přemysl se o ničem nesmí dozvědět – a tím to pro ni hasne. Dítě tím nijak neutrpí, o taková miminka je přece vždycky zájem. Někde na něj budou čekat s otevřenou náručí. A všichni budou spokojení.
Jenže porod přišel dřív, než čekala.
Přemysl byl kupodivu celý nesvůj. Takovou nervozitu u sebe pamatoval snad jen před důležitými koncerty nebo na začátku turné. Karolínu měl rád, dokonce ji miloval, o tom nebylo pochyb. Přesto u něj vždycky platilo, že práce stojí na prvním místě.
Teď se ale choval, jako by se mu zhroutil celý svět. Bál se o Karolínu i o dítě, a působilo to, jako by pro něj v tu chvíli nebylo nic důležitějšího.
Císařský řez Karolína kategoricky odmítla. Nedovolí, aby jí tělo zohyzdily jizvy, i kdyby měly být sotva patrné. Poloha plodů byla dlouho v pořádku, jenže těsně před porodem se chlapec otočil. Karolína vycítila, že se kolem ní najednou všichni začali chovat jinak.
Ozvalo se rozhořčené reptání, že se nemělo ustupovat rodičce a že se mělo operovat včas. Teď už je pozdě. Situace je vážná, ohrožený je život matky i obou dětí – něco takového je nepřípustné.
Kolem postele se shromáždilo několik lékařů a Karolínu popadl děs. „Co když umřu?“ prolétlo jí hlavou. Viděla se mladá, plná plánů – a najednou konec. Děti se nenarodí, Přemysl bude truchlit a časem si najde jinou. Proč se jí tohle děje? Proč na to vůbec kývla?
Vtom jí hlavou probleskla absurdní myšlenka: že se ten chlapec otočil právě proto, že cítil, jak se ho chce zbavit. Okamžitě se za to v duchu okřikla. Nesmysl. Vždyť nemůže nic vnímat, nemůže ničemu rozumět.
Jenže zoufalství a lítost nad sebou byly silnější. Začala ho v duchu prosit. A pak, skoro vztekle, poroučet. Až nakonec v panice slíbila, že si ho nechá, že ho nikomu nedá – jen ať se otočí. Sotva tu myšlenku dokončila, přehnala se další prudká kontrakce a kolem ní znovu vypukl shon.
A pak Karolína ucítila, že se něco změnilo.
„On se otočil… to snad není možné,“ vydechla překvapená porodní asistentka a v místnosti to zašumělo úlevou, která slibovala, že boj ještě neskončil, ale naděje se právě vrátila.