— Čím jsem tě tak rozčílila? Vůbec nechápu, o čem mluvíš. Co se vlastně stalo?
— To mi pověz ty! — vyjel na ni. — Ty vaše vztahy v té partě jsou nějaké podivné, nemyslíš?
— Ne, — odpověděla Blanka Horáková upřímně. Opravdu netušila, čím by si vysloužila takový výbuch.
— Nehraj si na andílka. Pozítří jdeme na matriku. Rozvedeme se.
A přesně tak se to i stalo. V úterý bylo manželství úředně ukončeno. Teprve o půl roku později si Blanka dokázala poskládat celý obraz: proč s ní tehdy vůbec vyrazil na výlet, jak hladce a rychle proběhl rozvod a z jakého důvodu trávil poslední měsíce veškerý volný čas mimo domov.
Ano, šlo o jinou ženu. Zaujala ji představa muže s vlastním bytem, bez „zátěže“ v podobě rodiny — a dovedla ho nejdřív odlákat od manželky a později i připravit o peníze.
Blanka byla zpočátku jako v mlze. Dlouhé týdny se jen snažila nadechnout a přežít. Pak ale udělala nečekaný krok: dala výpověď, vzala si bankovní úvěr a otevřela malý kosmetický salon. Ukázalo se, že má cit pro podnikání. O tři roky později už vlastnila několik provozoven a nemusela počítat každou korunu. Právě teď seděla v kavárně s Kristýnou Šimonovou, vychutnávala si dort a poslouchala kamarádčino trápení.
— Kiki, vždyť jsi sama říkala, že je to u vás poslední dobou těžké. Ludmila Navrátilová je u vás skoro pořád a Radovan má neustále práci. Když ti tchyně neustále dýchá na záda a kritizuje každý detail, je hrozně těžké neztratit samu sebe.
— V tom máš, Blanko, bohužel pravdu. — Kristýna si povzdechla. — Poslední dva měsíce je Ludmila k nevydržení. Dřív to nebylo jednoduché, ale teď? Přijdu unavená ze školy, chci si na chvíli sednout… a ona už stojí v kuchyni. Ukazuje prstem: košile jejího syna není vyžehlená, tapety prý vypadají jako z družstva, k večeři jsem uvařila „něco nevhodného“. Každý den totéž.
— Pamatuješ, jak tě poprvé přivítala?
— Prosím tě, ani mi to nepřipomínej. Ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech.
Kristýna tehdy učila na základní škole a práci s dětmi milovala. Radovan Šimon se ve škole objevil jako zástupce firmy, která sponzorovala nový sportovní areál. Měl na starosti technické řešení hřiště.
Bylo krásné podzimní dopoledne a druháci se nemohli dočkat, až si zahrají basketbal. Jenže síť na koši se zamotala a byla příliš vysoko. Kristýna se marně snažila doskočit.
— Slečno, můžu pomoct? — nabídl se Radovan a mimoděk se zadíval na mladou učitelku s jasně modrýma očima a vlasy barvy zralého obilí, které jí vlnitě splývaly na ramena.
— Prosím, budu moc ráda. Děti už jsou celé nedočkavé…
Než stačila domluvit, bylo hotovo. Síť visela rovně a děti s nadšeným křikem pobíhaly kolem vysokého muže. O měsíc později vedl zamilovaný inženýr Kristýnu představit své matce.
— Dobrý den, — protáhla Ludmila Navrátilová každou slabiku. — Já jsem Radovanova maminka. A vy budete Kristýna?
— Ano, těší mě. Přinesla jsem vám něco malého, — podala jí krabici, ze které se linula vůně jablek.
— A co to má být?
— Jablečný koláč. Všechno domácí — jablka z naší zahrady, smetana od babiččiny krávy… Věřím, že vám bude chutnat.
Čaj byl nalit do bílého porcelánu a Ludmila ochutnala první sousto. Na okamžik zavřela oči — chuť byla dokonalá. Vzápětí se ale její výraz opět proměnil v chladnou masku.
— Zajímavé. Ale možná by to chtělo méně cukru… — a pustila se do dlouhého výkladu, jak by koláč pekla ona sama.
— Mně chutná moc, — usmál se Radovan.
— Jsem ráda, — zarděla se Kristýna a na nose se jí objevily pihy.
— Ona má ještě i pihy? — ušklíbla se Ludmila.
— Mami, dost!
— No dovol. Snad by se měla snažit zapůsobit. Stejně si myslím, že se k tobě nehodí. Ale dobře, vezmeme ji do rodiny.
Kristýně málem zaskočil čaj.
— Nejsme žádná šlechta, — oponoval Radovan klidně. — Kristýnu miluju a vezmu si ji. Zbytek je tvoje věc.
— Ale prosím tě, já nic nemám proti, — zarazila rychle Ludmila. — Všechno ji naučím.
Ve skutečnosti jí však byla „obyčejná učitelka“ trnem v oku. Úplně jiná byla Gabriela Červenýová, dcera její přítelkyně — elegantní, s dokonalým držením těla. To by byla manželka hodná Radovanovy kariéry.
— Zase uvařila boršč. Celý byt je cítit zelím! — krčila Ludmila nos.
— Mně chutná, hlavně s těmi jejími houskami, — krčil rameny Radovan.
— A co to zrcadlo v koupelně? — nadechovala se Ludmila k další kritice a významně pohlédla na potřísněné sklo, čímž bylo jasné, že další výtka je už na spadnutí.