Tchyně se u nich objevila až k večeru, v době, kdy už bylo po večeři, kuchyň uklizená a na člověka dolehla únava po celém dni v práci. Nepředcházelo tomu žádné varování, žádný telefonát. Prostě se zničehonic objevila na prahu a neúnavně zvonila, dokud jí někdo neotevřel.
Karolína Starýová si v první chvíli upřímně pomyslela, že se muselo stát něco vážného. Úzkost jí sevřela hrudník a srdce se rozbušilo tak, že ho skoro cítila v krku. Ani Rostislav Rychlý nepůsobil klidně. Návštěvu nečekali, a už vůbec ne takovou, která se dobývala dovnitř s takovou razancí.
Milena Hájeková však žádný problém ve svém chování zjevně neviděla. Vtrhla do předsíně, vtiskla snachu bundu do rukou a bez zdržování zamířila rovnou do kuchyně. Otevřela lednici, vytáhla džus a několika dlouhými doušky přímo z krabice uhasila žízeň. Teprve potom se uráčila sdělit, proč vlastně přišla.
Usadila se na židli, pohodlně si přehodila nohu přes nohu a s výrazem vítězky se zadívala na syna.
„Rosto, stalo se to! Naše Klaudie Růžičková se bude vdávat. Jakmile jsem se to dozvěděla, hned jsem k vám letěla. Dneska jí ten její nápadník požádal o ruku. Prý ať se chystá svatba. No není to bomba?“
Rostislav si matku prohlížel s patrnou nedůvěrou. Svoji sestru znal až příliš dobře a pokud tohle nebyl jen nějaký další její výstřelek, litoval už teď nešťastníka, který si ji chtěl vzít. Klaudie byla povahově nepředvídatelná, bez zábran a bez respektu k jakýmkoli pravidlům. Nejmladší dítě, hýčkaná dcera, která vyrůstala v přesvědčení, že svět se musí točit výhradně kolem ní.
Přehnaná rodičovská láska z ní postupně udělala drzou, panovačnou, náročnou a místy hysterickou osobu. Zvyk vymáhat si všechno pláčem a scénami si přenesla i do dospělosti. Rodiče často čelili jejím teatrálním výstupům: pokud jí něco odmítli, následoval křik, dupání, házení věcmi a proudy slz – dokud si neprosadila své.
O to podivnější bylo, že se skutečně chystala na vdávání. Většina jejích předešlých známostí totiž skončila právě kvůli její povaze. „A kdo je ten odvážlivec?“ zeptal se Rostislav spíš ze slušnosti než ze skutečného zájmu. Jména jejích partnerů už si dávno ani nepamatoval.
„Ale no tak, pořád si děláš legraci,“ mávla rukou Milena Hájeková. „Je to slušný kluk. Není sice žádný boháč, ale Klaudii zbožňuje. A ona je s ním úplně jiná, klidná, hodná… skoro andílek. To je jasné, že je zamilovaná, když se tak změnila.“
Karolína se neudržela a tiše se zasmála, za což si okamžitě vysloužila káravý pohled tchyně.
„Ty se, Karolíno, nesměj. Ne každému se poštěstí takové štěstí jako tobě. Klaudie si svoje štěstí hledala dlouho. Teď je hlavní, aby se svatba povedla. A právě kvůli tomu jsem tady. Víte sami, že my s otcem žádné velké peníze nemáme. Takže spoléháme na vás. Náklady rozdělíme napůl.“
Úsměv Karolíně okamžitě ztuhl a Rostislav vytřeštil oči.
„Počkej, mami, jaké náklady? Ať se zapojí ženich. Proč bysme to měli platit my?“ nechápal.
„Copak neposloucháš?“ odsekla matka. „On žádné peníze nemá. Je chudý, bydlí na koleji, rodinu má někde na zapadlé vesnici. A neksej se, Rosto. Pořád lepší než zůstat sama. Takže Klaudie vlastně vyhrála.“
„Mami, mám radost za sestru,“ snažil se o smířlivý tón. „Ale my žádné peníze nemáme.“
„Ano, Mileno Hájeková,“ přidala se Karolína, „všechno jsme dali na splacení úvěru. Konečně jsme ho zavřeli.“
Tchyně si je oba dlouze měřila pohledem, pak pomalu přikývla.
„Dobře. Něco vymyslíme. Času ještě dost. Ale vy teď moc neutrácíte, člověk nikdy neví,“ pronesla, znovu si lokla džusu a bez rozloučení odešla.
Jakmile za ní zaklaply dveře, bylo jasné, že téma jen tak neskončí. Manželé spolu debatovali dlouho do noci a ke spánku se dostali až nad ránem. Výsledkem bylo, že málem zaspali do práce. Karolína dokonce v kanceláři na chvíli usnula a přistihla ji přímo její nadřízená.
Naštěstí šlo o rozumnou a lidskou ženu. Sice ji pokárala, ale nakonec se slitovala a poslala ji domů dospat se, s příslibem, že se to nebude opakovat.
Rozespalá Karolína jí poděkovala a vydala se domů s vidinou klidného dopoledne v posteli. Jenže místo toho ji před domem zarazilo auto jejího muže a po vstupu do bytu zaslechla hlasitou řeč Mileny Hájekové. Zjevně si i Rostislav vzal volno, ale přítomnost jeho matky byla víc než podezřelá.
Naštěstí se dveře otevíraly potichu, takže Karolína vešla nepozorovaně. Zůstala stát v předsíni a poslouchala.
„Rostíku, všechno jsem zařídila,“ oznamovala tchyně rozhodným hlasem. „Tvoje auto prodáme a peníze půjdou Klaudii na svatbu. Kupce už mám, tak si připrav papíry.“
„Mami, a jak budeme bez auta fungovat?“ protestoval Rostislav. „Karolína by pak jezdila do práce hodinu a půl autobusem!“
„Tvoje žena může chodit i pěšky, žádná paní to není,“ odsekla. „Svatba sestry je snad důležitější. Řekla jsem své a žádné odmítání nepřipadá v úvahu. Je to tvoje povinnost jako syna a bratra.“
Jakmile Karolína ta slova uslyšela, tiše ustoupila, vyšla z bytu a odešla o patro výš. Tam čekala, dokud tchyně neodešla. Teprve potom se vrátila a tentokrát dala schválně najevo, že přišla domů.
Doufala, že se jí Rostislav svěří a řekne jí o matčině rozhodnutí. On ale mlčel, což ji znervózňovalo. Myšlenka, že by se měli vzdát auta, které teprve nedávno doplatili, se jí příčila. Rozhodla se vyčkávat. Pokud se manžel neozve sám, zasáhne po svém.
Datum svatby se mezitím neúprosně blížilo.