Přišla k nim domů až navečer, v době, kdy už bylo po večeři, kuchyň uklizená a člověk cítí, jak na něj po dlouhém dni padá únava. Neohlásila se, nezavolala, prostě se zničehonic objevila na prahu a zvonila tak vytrvale, dokud jí někdo neotevřel.
Karolína Starýová se přiznala sama sobě, že ji v první chvíli polil studený pot. Okamžitě ji napadlo, že se muselo stát něco vážného. Srdce jí bušilo až v krku a ani Rostislav Rychlý nevypadal klidně. Návštěvu nečekali, natož takovou hlučnou a neodbytnou.
Milena Hájeková však zjevně nepovažovala svůj příchod za nic neobvyklého. Vřítila se do předsíně, Karolíně vtiskla do rukou bundu a bez okolků zamířila do kuchyně. Tam otevřela lednici, vytáhla džus a napila se rovnou z krabice, jako by byla doma. Teprve potom se rozhodla vysvětlit, proč vlastně přišla.
Usadila se na židli, pohodlně přehodila nohu přes nohu a zadívala se na syna.
„Rosto, to je novina! Naše Klaudinka se bude vdávat. Jakmile jsem se to dozvěděla, hned jsem jela za vámi. Ten její ctitel ji dnes požádal o ruku, prý se má začít chystat svatba. Dokážeš si to představit?“
Rostislav si matku měřil s opatrností. Sestru znal až příliš dobře a pokud to nebyl jen další z jejích výstřelků, bylo mu budoucího švagra upřímně líto. Klaudie Růžičková byla pověstná tím, že si nikdy nenechala nic poroučet. Pravidla pro ni neexistovala – byla nejmladší, rozmazlovaná, zvyklá, že se všechno točí kolem ní.
Přehnaná rodičovská péče z ní udělala drzou, náročnou a výbušnou mladou ženu. Dětský zvyk vymáhat si vše pláčem a scénami si přenesla i do dospělosti. Kdykoli rodiče odmítli splnit její aktuální přání, následoval hysterický výstup: křik, dupání, létající předměty a slzy, dokud nebylo po jejím.
O to podivnější se zdálo, že se má vdávat. Většina jejích předchozích známostí skončila právě kvůli její povaze. „A kdo je ten hrdina?“ zeptal se Rostislav spíš ze zdvořilosti než ze skutečného zájmu. Jména jejích nápadníků si už dávno ani nepamatoval.
„Ale prosím tě, pořád si z něčeho děláš legraci,“ mávla rukou Milena. „Je to slušný kluk, peněz moc nemá, to je pravda, ale Klaudii zbožňuje. A ona vedle něj? Úplný andílek. Je vidět, že se zamilovala, když se tak změnila.“
Karolína se neudržela a uchechtla se. Okamžitě si vysloužila přísný pohled.
„Nesměj se, Karolínko. Ne každému se poštěstí tak jako tobě. Klaudie si své štěstí hledala dlouho. Teď je hlavní, aby se svatba povedla. A právě kvůli tomu jsem přišla. Víš, my s otcem nemáme kdo víjaké příjmy, takže spoléháme na vás. Náklady rozdělíme napůl.“
Úsměv Karolíně okamžitě zmizel z tváře a i Rostislav zůstal zaskočený.
„Počkej, mami, jaké náklady? Ať se zapojí ženich. Proč bychom to měli táhnout my?“
Milena mávla rukou, jako by šlo o hloupost.
„Vždyť jsem ti říkala, že nemá peníze. Je chudý, bydlí na koleji a příbuzné má někde na zapadlé vesnici. A netvař se tak. Lepší tohle, než aby zůstala sama. Vlastně má ještě štěstí.“
„Jsem za Klaudii rád,“ povzdechl si Rostislav, „ale my žádné úspory nemáme.“
„Přesně tak, paní Hájeková,“ přidala se Karolína. „Všechno jsme dali na splacení úvěru, konečně jsme se ho zbavili.“
Matka se na ně dlouze zadívala, pak pomalu přikývla.
„Dobře, něco vymyslíme. Času je ještě dost. Jen zbytečně neutrácet, člověk nikdy neví,“ pronesla, znovu se napila džusu a bez rozloučení odešla.
Bylo jasné, že po jejím odchodu mají manželé o čem mluvit. Diskutovali skoro celou noc a usnuli až nad ránem. Výsledkem bylo, že málem zaspali do práce. Karolína dokonce na pracovišti usnula a přistihla ji při tom nadřízená.
Naštěstí šlo o chápavou ženu. Pokárala ji, ale nakonec ji pustila domů s tím, že se to nesmí opakovat. Unavená Karolína poděkovala a vydala se domů s vidinou pořádného spánku. Netušila však, že před domem uvidí zaparkované Rostislavovo auto a že z bytu uslyší hlas Mileny Hájekové. Zřejmě si i on vzal volno, ale přítomnost jeho matky byla záhadou.
Díky tichému zámku vešla dovnitř nepozorovaně. Zůstala stát v předsíni a zaposlouchala se.
„Rostíku, všechno jsem domluvila. Tvoje auto prodáme a peníze dáme Klaudii na svatbu. Kupce už mám, připrav si doklady,“ oznamovala Milena samozřejmě.
„Mami, a co my? Karolína to má do práce hodinu a půl autobusem!“
„Ať si zvykne, není žádná panička. Svatba sestry je důležitější. Rozhodla jsem a hotovo. Jako syn a bratr to musíš udělat.“
Karolíně se sevřel žaludek. Potichu vycouvala z bytu, vyšla o patro výš a čekala, dokud Milena neodešla. Pak se vrátila a tentokrát dala jasně najevo, že přišla domů.
Očekávala, že se jí manžel svěří, ale on mlčel. To ji znervózňovalo. O auto, na které nedávno doplatili úvěr, přijít nechtěla. Rozhodla se vyčkávat – a pokud se Rostislav nepřizná, zasáhne sama.
Termín svatby se blížil každým dnem a auto zatím zůstávalo na svém místě, což Karolínu na chvíli uklidnilo a dalo jí falešný pocit, že se snad nic tak drastického nestane.