Auto dál stálo před domem, a tak se Karolína Starýová na chvíli uklidnila. Nabyla dojmu, že se Rostislav Rychlý přece jen k takovému kroku neodhodlá. Ten pocit bezpečí ale netrval dlouho. Sotva pár dní poté, co ze sebe setřásla napětí a přestala situaci řešit, přišel Rostislav s nečekaným oznámením.
„Karolínko, máme průšvih,“ spustil opatrně. „Na silnici se to porouchalo, úplně to chcíplo. Musel jsem zavolat odtah a nechat to odvést do servisu. Nějakou dobu budeme chodit pěšky. Mechanik říkal, že oprava vyjde skoro na tolik, co to auto samotné.“
V tu chvíli jí projel tělem mráz. Všechno do sebe zapadlo. Takže přece jen – prodal ho. Nejhorší nebyla ani ztráta auta, ale vědomí, že se s ní vůbec nebavil a všechno provedl za jejími zády. Slzy měla na krajíčku, ale místo nich přišlo rozhodnutí. Tohle mu neodpustí. Úvěr byl psaný na ni, spláceli ho společně, a Rostislav rozhodně neměl právo s vozem naložit, jak se mu zachtělo.
Den svatby dorazil. Karolína nikam nespěchala. Naopak – připravovala se pomalu a s rozmyslem. Rostislav byl pravým opakem: těkal po bytě, byl podrážděný, zvyšoval hlas a neustále ji pobízel. Ona si schválně dala záležet, líčila se déle než obvykle a několikrát si změnila šaty, jen aby ho vyvedla z míry.
Nakonec ale vyrazili. Přijelo taxi a manželé se vydali na slavnost. Karolína zářila v drahých šatech a s dokonalým úsměvem. Vedle ní Rostislav působil nevýrazně ve svém obyčejném obleku. Klaudie Růžičková, čerstvá nevěsta, se však chovala překvapivě tiše. Mluvila potichu, oči sklápěla k zemi a hrála si na skromnou dívku. Karolína měla co dělat, aby se nerozesmála. Přesně věděla, jaká je její skutečná povaha – vlk převlečený za beránka.
Vyvrcholení ale nepřišlo hned. Hosté hodovali, připíjeli a pronášeli řeči o štěstí novomanželů. Rostislav se také napil a v dobré náladě začal před příbuznými ženicha vychvalovat svou sestru.
„Naše Klaudinka je zlatá,“ rozplýval se. „Šikovná, chytrá, vyšívat umí, domácnost zvládá levou zadní. A vaří? To je radost! A jak je krásná, podívejte se sami.“
Milena Hájeková spokojeně přikyvovala a ovívala se kapesníkem. Karolína mezitím sledovala moderátora večera, bodrého muže, který držel program pevně v rukou.
„A teď nadešel čas na předávání darů!“ zvolal slavnostně.
Karolína vstala. Zpočátku si toho nikdo nevšiml. Pak se ale sál ztišil, ozval se šum a náhle pronikl vzduchem ostrý křik nevěsty. Rostislav zvedl hlavu a strnul: Klaudie se vrhla na jeho ženu a snažila se jí vyrvat cosi z ruky.
Rostislav se okamžitě rozběhl k nim, za ním cupitala Milena Hájeková.
„Vrať to, zlodějko!“ syčela Klaudie a tahala Karolínu za paži. Ta se jen klidně usmívala a pevně svírala ozdobnou obálku.
Rostislav odtrhl sestru od manželky. Klaudie vztekle křičela: „Rostislave, tvoje žena nám ukradla peníze ze svatebních darů! Ať je vrátí a vypadne! Na svatbě nechci žádné zlodějky!“
Podíval se na Karolínu. „Je to pravda?“
Pokrčila rameny. „Částečně. Vzala jsem si jen to, co mi patří. Auto jsi prodal, peníze tvoje sestra rozházela a mě jsi o ničem neinformoval. Úvěr byl psaný na mě a splácela jsem ho stejně jako ty. Polovina je moje a nemám v úmyslu ji utratit za Klaudii.“
Teď už ji chytili za ruce jak Rostislav, tak jeho matka. Rostislav procedil mezi zuby: „Tohle jsi nemohla řešit doma? Musela jsi dělat scénu právě tady?“
Vytrhla se a ustoupila stranou. „Ne. Doma už to řešit nejde, protože ten byt je teď jen můj. Volbu jsi udělal ve chvíli, kdy jsi za mými zády prodal společný majetek. Tvoje věci ti později přivezu. O rozvod požádám sama. Peníze si beru a pokud budeš ty nebo tvoje rodina protestovat, klidně to pošlu k soudu. Společné jmění se dělí tak jako tak – já to chci mít vyřešené hned.“
Milena Hájeková vypadala, že se na ni každou chvíli vrhne, stejně jako její dcera. Rostislav mlčel, zaraženě na Karolínu hleděl a nakonec si povzdechl. „Kvůli takové maličkosti chceš zničit manželství?“
Karolína se ušklíbla. „Ty ses tím netrápil, když jsi poslechl svou matku. Proč bych já měla zůstávat s někým, komu nemůžu věřit? Dnes auto, zítra nůž do zad. Děkuju, nechci. Takhle je to nejméně bolestné.“
Odešla. Dostala to, pro co přišla, ale pocit vítězství se nedostavil. Bylo jí těžko. Věděla, že jinak by se ničeho nedomohla, a přesto se jí příčilo klesnout takhle nízko. Odpustit by možná dokázala – ale ne tohle.
Peníze, které si vzala, neutratila. Odložila je na odkup bytu. Ten patřil její tetě, která jim ho poskytla k bydlení a nabízela možnost odkupu. Karolína zůstala, jen vyměnila zámky.
Rostislav se vrátil k matce, kde už bydlela i Klaudie se svým manželem. Tolik lidí v malém bytě byla pohroma. Brzy mu došlo, jakou chybu udělal. Pokusil se Karolínu prosit o odpuštění, ale ona ho ani nepustila přes práh.
Nakonec se odstěhoval i od matky a pronajal si malý byt bez rekonstrukce. Do práce jezdil hromadnou dopravou a v duchu proklínal den, kdy prodal auto a zničil si život kvůli svatbě rozmazlené sestry. Ta se mimochodem rozvedla už po čtyřech měsících.