— Odmítám tancovat tak, jak ona píská! — vybuchla Kateřina Sedláčková směrem k manželovi.
— Asi nám nic jiného nezbude, — reagoval Patrik Brňák klidně, i když unaveně. — Vidíš snad nějaké jiné řešení? Já žádné.
— Vždyť je to úplně absurdní! Nesmysl! Čisté šílenství!
— Co po mně vlastně chceš? — povzdechl si Patrik. — Já se jí nedokážu dostat do hlavy a přerovnat tam všechno tak, aby to vyhovovalo nám.
— Jdu balit naše věci, — pronesla Kateřina tvrdým, skoro bezcitným hlasem. Uvnitř se jí ale všechno třáslo vztekem a bezmocí.
— Katko, počkej. Sedni si. — Patrik ji chytil za ruku a jemně ji přinutil dosednout na gauč. — V tvém stavu se nesmíš takhle rozrušovat.
Sotva si sedla, rozplakala se a schoulila se k jeho rameni. Slzy se jí řinuly po tvářích a napětí konečně povolilo.
— No tak, neplač, prosím, — konejšil ji Patrik a hladil ji po vlasech, skoro jako malé dítě. Pak jí opatrně setřel slzy z tváří a dodal: — Něco vymyslíme. Určitě ano.
— Slibuješ? — zašeptala Kateřina.
— Slibuju, — odpověděl pevně. V duchu si ale přiznal, že ho nenapadá vůbec nic. Upřímně řečeno, z jeho pohledu to nebyl problém, který by stál za tolik nervů. Jenže Kateřina to prožívala jinak. A kvůli ní byl ochotný udělat cokoliv.
Patrik a Kateřina byli manželé tři roky. Než se vzali, chodili spolu více než rok. Hned od začátku se shodli, že společné bydlení vyřeší pronájmem. Kateřina do té doby žila s maminkou v malém dvoupokojovém bytě, zatímco Patrik už několik let bydlel sám. Měl totiž s matkou dávnou dohodu: jakmile bude dostatečně dospělý a samostatný, odstěhuje se.
Gabriela Pražáková, Patrikova maminka, pracovala jako vysokoškolská pedagožka angličtiny. Kromě toho učila doma a online, vedla lekce přes internet a studentů měla tolik, že by je nešlo spočítat na prstech. Byla to učitelka s pověstí výjimečného talentu — doporučení na ni se šířila rychle a ochotně. Připravovala budoucí vysokoškoláky na přijímačky, pomáhala školákům dohnat resty a občas pořádala i odborné webináře pro pokročilé. Energie z ní přímo sršela, klidné sezení nebylo nic pro ni. A Patrik… ten jí doma trochu překážel. Jen maličko. Skoro neznatelně.
— Synku, chápeš, že až sem začneš vodit přítelkyně, bude nám tu poněkud těsno? — usmála se na něj jednoho dne Gabriela Pražáková. — Je to jen dvoupokojový byt a já mám studenty, výuku z univerzity teď navíc celou online. Potřebuju naprostý klid.
— Děláš si legraci? — zatvářil se Patrik dotčeně, i když s nadsázkou.
— Vůbec ne, — odvětila klidně. — Jen lehounce naznačuju…
— Jasně, nenápadný náznak s velmi jasným významem, — zasmál se Patrik. Svoji matku znal dobře. Jakmile podobné téma otevřela, byť žertem, myslela to vážně.
A tak to vzal vážně i on. Pronajal si byt a odstěhoval se. Bylo mu tehdy čtyřiadvacet let a měl čerstvě po vysoké škole. Žádné dívky si domů zatím nevodil. Krátké známosti sice existovaly, ale nic natolik důležitého, aby došlo na seznamování s matkou. O rodině však snil. A proto hned po nástupu do práce začal šetřit.
— Platba nájmu a spoření zároveň nebude jednoduché, — uvažoval sám pro sebe. — Ale samostatné bydlení za to stojí. Proč jsem o tom neuvažoval dřív? Než mi to máma naznačila…
O dva roky později potkal Kateřinu. A za další rok se vzali. Přibližně ve stejném období zemřela Patrikova babička, matka Gabriely Pražákové. Její dvoupokojový byt, nacházející se ve stejném městě, Gabriela zamkla a prohlásila, že ho nikdy nebude pronajímat, prodávat ani rekonstruovat.
— Je to památka na moji maminku, — vysvětlovala. — Chci, aby všechno zůstalo přesně tak, jak bylo. Nejsem v situaci, kdy bych potřebovala peníze z nájmu. A pustit tam cizí lidi by bylo barbarské — z bytu by nezbylo nic. Tohle místo mi ji připomíná…
Patrik si vybavení babiččina bytu pamatoval velmi živě. Navštěvoval ji často.
— Je to jako malé muzeum, — vyprávěl jednou Kateřině. — Dva pokoje. V jednom stojí babiččina postel, starý televizor a vitrína. V tom druhém je klavír — vzácný kousek, nějaký výjimečný model. Máma ho před lety nechala speciálně objednat jako narozeninový dárek. K němu patří i zvláštní stolička. Na protější stěně visí desítky fotografií z koncertů, soutěží a cest. Babička nebyla obyčejná žena — byla uznávanou pianistkou, učila na konzervatoři, získala řadu ocenění, koncertovala a hodně cestovala. A právě v tom pokoji jsou rozmístěny…
Tím se jeho vyprávění přirozeně přelévalo k dalším detailům bytu a věcem, které v sobě nesly paměť minulých let.