Na dalších policích se tísnily nejrůznější drobnosti, které babička přivážela ze svých cest. Suvenýry všeho druhu, malé památky z měst a zemí, kde vystupovala nebo učila. Kromě toho měla slabost pro figurky. Jaké přesně byly, to Patrik nikdy neuměl pojmenovat — prý se v tom nevyznal — ale jisté bylo, že jimi zaplnila hned dva vysoké regály odshora dolů. Šperky, které milovala snad ještě víc než cokoli jiného, měla pečlivě uložené ve čtyřech rozměrných kazetách na toaletním stolku. Fascinovaly ji drahé kameny i obyčejná bižuterie, hlavně když se třpytila a hrála barvami. Celá jedna obrovská skříň byla nacpaná koncertními róbami, vršenými jedna přes druhou. Na skříni pak stály krabice s klobouky — i ty patřily k jejím oblíbeným slabostem.
V kuchyni se zase vyjímala rozsáhlá sbírka cibulákového porcelánu. Ten zbožňovala možná ze všeho nejvíc. Patrik popisoval, že pokaždé, když do té kuchyně vstoupil, měl pocit, jako by se ocitl v maličké, přeplněné jeskyni. Tolik věcí na něj útočilo ze všech stran — lesk, barvy, vzory. Nebylo tam snad jediné volné místo, kromě stropu té drobné kuchyňky. Okna byla obsypaná květináči s muškáty a fialkami, na podlaze stál fíkus, palma a další rostliny. Teď se o ně starala jeho maminka, běhala tam zalévat, i když část květin už si odvezla k sobě domů.
„Jak se tohle všechno může vejít do tak malého bytu?“ vydechla Kateřina Sedláčková a bezradně rozhodila rukama.
„Vejde,“ pousmál se Patrik Brňák. „Ale je tam docela těsno.“
Čas plynul. Byt babičky Patrika, Květoslavy Benešové — jméno měla neobvyklé a byla na něj náležitě pyšná — zůstával dál zamčený a prázdný. Gabriela Pražáková mezitím pokračovala ve výuce angličtiny se svými studenty, jen už si je přestala zvát domů a docházela za nimi nebo učila jinde.
„Už se rychleji unavím, synku,“ svěřila se jednoho dne Patrikovi. „Člověk stejně nikdy nevydělá všechny peníze světa. A odpočívat se taky někdy musí. Rozhodla jsem se trochu ubrat.“
„To je rozumné, mami,“ přikývl Patrik. „A máme pro tebe jednu novinku. Vypadá to, že se brzy staneš babičkou.“
„No dovol!“ zasmála se Gabriela hraně pohoršeně. „Už mě chcete pasovat do role babičky? Vždyť jsem ještě mladá!“
„Babička není otázka věku, ale duše,“ odpověděl Patrik s úsměvem.
Ještě chvíli si povídali o všedních věcech a pak se rozloučili. Gabriela však zůstala zamyšlená. Přemýšlela celý večer i další dopoledne a krátce po obědě synovi zavolala.
„Poslyš… nebude to pro vás finančně náročné, až Kateřina odejde na mateřskou? Nenapadlo vás zatím se nastěhovat do babiččina bytu? Na vlastní bydlení přece ještě šetříte.“
„Mami, to není nutné, zvládneme to sami,“ odpověděl Patrik. „Navíc do mateřské je ještě měsíc.“
„Stejně se Kateřiny zeptej,“ naléhala Gabriela.
„Dobře, zeptám se,“ slíbil.
Když se Patrik vrátil z práce, převyprávěl manželce celý rozhovor.
„To je přece skvělý nápad!“ rozzářila se Kateřina. „Nemuseli bychom platit nájem, jen energie a poplatky. Hned by se nám ulevilo.“
„Jenže…“ Patrik zaváhal. „Maminka říkala, že se tam nesmí nic měnit. Žádné úpravy, žádná přestavba.“
„Vždyť žádné peníze na rekonstrukci stejně nemáme,“ mávla nad tím rukou Kateřina. „Šetříme přece.“
„Já nevím… něco mi na tom není úplně příjemné,“ přiznal Patrik.
„Ale prosím tě,“ namítla Kateřina. „Tvoje máma je neuvěřitelně vstřícná. Nabízí pomoc — proč bychom ji měli odmítat?“
Celý večer o tom diskutovali, převalovali pro a proti, až nakonec souhlasili, že to alespoň zkusí. Nabídka byla zkrátka příliš lákavá.
Gabriela Pražáková jim byt ukázala, otevřela skříně a police, které pro ně vyklidila, zapnula lednici, jež se po dlouhém tichu rozvrněla, a také znovu pustila plyn u starého sporáku v kuchyni.
„Tak, mládeži, používejte to ve zdraví,“ řekla. „Sporák je starší, ale funguje. A trouba? Ta je naprosto úžasná. Jaké v ní maminka pekla koláče… nádhera,“ povzdechla si smutně. „Sedačku si klidně přivezte vlastní, tu starou jsem vyhodila už před půl rokem. Zkrátka se zabydlete.“
Jakmile Gabriela odjela, Kateřina se s vervou pustila do vybalování. Ve skříni však bylo místa poskrovnu — k dispozici měla jen dvě police, zbytek zabíraly věci Květoslavy Benešové. Navíc z nich silně voněly sladké, květinové parfémy.
V koupelně stály na policích babiččiny šampony, sprchové gely a krémy. Kateřina tam přišla s plnou náručí vlastních lahviček, k tomu pěnu na holení pro Patrika, a nejistě se zarazila.
„Patriku, asi všechno babiččino dám do jednoho velkého pytle,“ řekla váhavě. „Není kam to dát. Schovám to pod vanu. Nic nevyhazuju, jen uklidím… je to přece cizí.“
„Tak to udělej,“ pokrčil rameny Patrik.
Postupně bylo nutné udělat pořádek i v pokoji, ve skříních, na chodbě a v kuchyni. Nebylo možné uložit jejich věci, aniž by se alespoň částečně narušilo původní uspořádání. Nakonec Kateřina začala pochybovat, jestli nepřekračují domluvu, a zavolala Gabriele, aby se zeptala, kam je nejlepší dát oblíbené figurky Květoslavy Benešové.
„Vždyť jsem říkala, aby se na nic nesahalo!“ ozvala se do telefonu podrážděně Patrikova matka. „Ať všechno zůstane tam, kde to bylo.“