Kateřina zůstala s telefonem v ruce jako opařená. Po krátkém, sotva slyšitelném omluvném povzdechu hovor ukončila a několik vteřin mlčky hleděla před sebe.
„Myslela jsem, že tím na nic nesahat a nic neměnit měla na mysli rekonstrukce nebo stěhování nábytku,“ pronesla nejistě a otočila se k Patrikovi, který stál vedle ní.
Patrik se zamyslel. Upřímně řečeno, přesně takový vývoj očekával. Právě proto se mu do stěhování od začátku nechtělo. Jen doufal, že jeho matka nakonec projeví alespoň špetku rozumu a nebude na svých představách tak urputně lpět.
„Asi bychom se tím neměli tolik trápit,“ zkusil ji uklidnit, i když sám zněl váhavě. „Postupně si zvykne, že tu už nebydlí babička. Časem přestane řešit, co kde stálo.“
Naděje se ukázala jako krátkozraká. Hned první víkend dorazila Gabriela Pražáková na návštěvu bez jediného varování. Sedla si v kuchyni ke stolu, vypila čaj, který jí Kateřina nabídla, a sotva hrnek odložila, začala rozhlížet se po místnosti s kritickým výrazem.
„Tady na policích je všechno jinak než dřív,“ prohlásila okamžitě. „A proč jste uklidili porcelánovou cukřenku? A kam zmizela chlebovka se slunečnicemi? Maminka ji zbožňovala!“ rozhodila rukama.
„Mami, my tu chlebovku nepoužíváme,“ ozval se Patrik. „Zabírá spoustu místa na stole, tak jsme ji dali pryč.“
„Kam pryč?“ zúžila oči.
„Nahoru, na skříň.“
„A koště? Vždycky stálo v rohu. Kde je teď?“
„Ve skříňce pod dřezem,“ odpověděl Patrik už podrážděně. „Kam jinam by se mělo dát?“
„Vraťte ho zpátky!“ vyjela na něj. „Chováte se tu, jako by vám to patřilo. Nezapomeňte, že jste tady jen hosté.“ Už si oblékala kabát. „Na figurky nesahejte. Koště vraťte na místo. A květiny pravidelně zalévejte. Přijdu to zkontrolovat.“
Dveře se za ní hlasitě zabouchly a z chodby se ozvalo cinknutí klíčů v zámku.
„Neměli bychom se raději odstěhovat?“ zašeptala Kateřina, která po celou návštěvu téměř nepromluvila. „Tohle se přece nedá vydržet…“
„Nesmysl!“ ohradil se Patrik rázně. „Tak ať si to koště klidně stojí v rohu. Jestli je to takový problém, tak ho tam prostě vrátíme.“
Vytáhl koště ze skříňky a demonstrativně ho opřel do kouta kuchyně.
„Tak… co dál? Figurky?“ ukázal na poličku. „Jsou na místě, nikdo se jich ani nedotkl. Kytky? Hned je zalijeme.“
„Opatrně,“ prosila Kateřina. „Nelej tam tolik vody. Jestli uhyne fialka, tvoje máma nás sežere zaživa.“
„Neboj, nic se nestane,“ uklidňoval ji Patrik. „Uvidíš, časem se to uklidní. Zatím se prostě přizpůsobíme.“
Jenže přizpůsobování šlo ztuha. Gabriela Pražáková se objevovala kdykoli se jí zachtělo, často bez ohlášení. Jednou jí vadil prach na pianinu, jindy měla pocit, že krajkový ubrousek na komodě leží jinak než dřív. Občas jim vyčetla, že nenatáhli staré hodiny, jindy že diplomy z babiččiných soutěží visí nakřivo. A několikrát se rozčilovala kvůli oblíbenému hrnku Květoslavy Benešové, který prý zmizel.
„Neztratil se,“ bránila se Kateřina. „Je tady.“ Otevřela skříňku. „Dala jsem ho sem, protože na té horní polici není místo. Vešly se tam jen dva hrnky – můj a Patrikův. Ten babiččin je velký a porcelánový, bála jsem se, že ho rozbiju.“
„To snad nemyslíš vážně!“ rozčilovala se Gabriela a založila si ruce v bok. „Tady je spousta cenných věcí. Maminčiny paměti, které psala, historické fotografie, dopisy, nahrávky z koncertů. A to pianino je taky vzácný kus. Buďte na všechno velmi opatrní. Věřím vám.“
„Patriku, já už to takhle dál nezvládnu,“ vyhrkla Kateřina sotva se večer vrátil z práce.
Byla v osmém měsíci těhotenství a už několik týdnů doma na mateřské.
„Co se stalo tentokrát?“ zeptal se, i když odpověď tušil.
„Tvoje máma tu zase byla. Ptala jsem se, jestli bychom nemohli trochu posunout skříň, aby se sem vešla dětská postýlka. A ona… ona udělala šílenou scénu. Půl hodiny mluvila o tom, že si nevážíme odkazu předků, že Květoslava Benešová byla výjimečná osobnost a teď se s jejím majetkem zachází barbarsky. Naznačila, že jsem příliš přízemní, že moje práce nemá s kulturou nic společného,“ říkala se slzami v očích.
„A co jí vadí na tvé profesi?“ podivil se.
„Prý ekonom v podniku, který vyrábí jeřábové konstrukce, nezní dostatečně vznešeně a nemá to s uměním nic společného,“ odpověděla roztřeseně.
„Tak to je opravdu hrozné,“ utrousil Patrik ironicky, zatímco si zouval boty. „Ten tvůj ‚jeřábový‘ podnik…“
„Já to poslouchat nebudu,“ řekla Kateřina rozhodně a zamířila ke skříni. „Balím se.“
„Počkej, Kačko,“ zastavil ji. „Mám jeden nápad. Ohledně toho uctívání památky předků.“ Významně na ni mrkl.
„Víš, tvoje babička byla skutečně skvělá pianistka. Opravdová virtuoska,“ řekla Kateřina obdivně. Pak si ale vybavila slova Patrikovy matky a její hlas posmutněl. „Nebo jak se tomu správně říká… Já se přece v umění nevyznám.“
„No tak…“ usmál se Patrik smířlivě.