„Ale takhle nemluv,“ uklidňoval ji Patrik tiše.
V místnosti, kde stávalo staré piano, byly pečlivě uložené nahrávky vystoupení Květoslavy Benešové. Společně si právě pustili několik skladeb, které kdysi nahrála, a oba mlčeli pod dojmem jejího mistrovství. Ve psacím stole pak Patrik objevil svazek hustě popsaných listů – babiččiny paměti, psané její vlastní rukou.
„Opravdu si myslíš, že to vyjde?“ zeptala se Kateřina Sedláčková nejistě.
„Jsem si jistý,“ odpověděl bez zaváhání. „Zjišťoval jsem si podrobnosti, oběhal jsem, co bylo potřeba. Od zítřka se do toho pustím naplno. Neměj obavy.“
Patrik ji lehce políbil do vlasů a s velkou opatrností začal rukopis ukládat do silných desek. Květoslava Benešová psala zásadně perem, staromilsky, a byla na to pyšná – jiný způsob jí připadal neosobní.
…Když se při další návštěvě objevila Gabriela Pražáková, aby jako obvykle zkontrolovala, zda je všechno přesně na svém místě, a pustila se do drobných výtek, Patrik ji tentokrát přerušil:
„Mami, takhle se památka předků opravdu neuctívá. Chápu, že jsi chtěla nechat byt přesně tak, jak ho babička opustila – až po hrníčky, příbory a ubrousky – a to je chvályhodné. Jenže to ještě neznamená, že se tím ctí její talent. Vymyslel jsem něco lepšího. Byl jsem v nakladatelství. Jsou ochotní babiččiny paměti vydat knižně. Stačí je převést do elektronické podoby, o to se postarám sám. Představ si to – kniha jejích vzpomínek!“
Gabriela Pražáková zůstala stát, neschopná hned reagovat. Myšlenka ji zjevně zasáhla. Sama o něčem podobném kdysi uvažovala, ale vždy to odkládala – chyběla jí odvaha i čas.
„A to není všechno,“ pokračoval Patrik s viditelným nadšením. „Redaktorka říkala, že by v knize byla i barevná obrazová příloha s fotografiemi. Měli jsme štěstí – sama miluje klavírní hudbu a rukopis ji okamžitě zaujal. A navíc jsem se stavil v našem muzeu. Pokud budeš souhlasit, rádi přijmou některé babiččiny věci jako dar a vytvoří stálou expozici věnovanou výhradně jí. Vždyť byla čestnou občankou města.“
„Synu, ty jsi mě opravdu překvapil,“ řekla Gabriela se slzami v očích. „To by bylo nádherné. Tvoje babička měla výjimečný dar a bylo by nespravedlivé, aby se na ni zapomnělo.“
Patrik zářil pýchou, Kateřina se usmívala a Gabriela Pražáková byla dojatá. Zatímco si utírala oči, vybavovala si svou matku a v duchu si říkala, že by ji taková pozornost nesmírně potěšila.
„Figurky dejte do krabic! Regály rozebereme a dětská postýlka se sem krásně vejde. Patriku, pojď, pomoz! Kateřino, ty se ani neohýbej, slyšíš? Do porodu zbývají dva týdny,“ rozdávala povely Gabriela Pražáková.
Postýlku sama objednala – byla světlá, elegantní – a teď, když ji přivezli rozloženou a nechali v předsíni, se s nečekanou energií ujala velení při stěhování nábytku.
Kateřina i Patrik jen nevěřícně sledovali, jak se proměnila. Už ranní sobotní telefonát byl překvapením – Gabriela předem oznámila, že přijede, což dříve nedělávala, a navíc naznačila, že veze překvapení.
Dorazila s několika složenými kartonovými krabicemi a byt se okamžitě proměnil v pracovní zónu. Honila Patrika sem a tam, sama pobíhala s hadrem a Kateřinu, kdykoli se snažila přiložit ruku k dílu, posazovala zpátky na gauč.
„Odpočívej, děvče, my to zvládneme,“ opakovala.
Po několika hodinách byl byt k nepoznání. Všechny sošky, suvenýry a památky po babičce z pokojů i kuchyně byly pečlivě zabalené a uložené na horní skříně, z nichž předtím zmizely dávné harampádí.
„Vidíš? Všechno se krásně vešlo,“ zhodnotila Gabriela spokojeně. „Palmu a fíkus prodáme, bude tu víc místa. Až se narodí miminko, prostor se bude hodit. Děti rostou rychle – ani se nenaděješ a už leze, pak běhá a všude něco bere a otevírá.“
„Možná si do té doby pořídíme vlastní byt,“ poznamenal Patrik zamyšleně a podrbal se na zátylku.
„Jak chcete. Klidně tu ale můžete zůstat, mně to nevadí,“ mávla rukou Gabriela a posadila se. „Dobře, já už poběžím. Ještě dneska mi přijdou dva žáci.“
„Mami, vždyť jsi říkala, že už doma neučíš,“ divil se Patrik.
„Rozmyslela jsem si to. Zase učím. Peníze se vždycky hodí. A až se narodí vnuk, budu pomáhat,“ odpověděla klidně.
„Děkuju ti,“ řekl Patrik upřímně.
„Já děkuju vám. A… promiňte mi to,“ dodala tiše.
Kateřina se na tchyni dívala a uvědomila si, že je to dobrá žena. Jen pro ni bylo nesmírně těžké vyrovnat se se ztrátou matky. Teď už ale věděla, že památka Květoslavy Benešové bude žít dál – v knize i v muzeu – a že to má mnohem větší smysl než dokonale srovnané sošky v bytě. A bylo dobře, že to Gabriela Pražáková konečně pochopila.