Nikola Planýová vyšla z obchodu s těžkou taškou plnou nákupu, jenže hned u dveří ji zarazil pohled ven: z nebe se lilo, jako by někdo převrhl celý kýbl vody. „Kde se to proboha vzalo? To mi ještě chybělo, vždyť tak pospíchám…“ problesklo jí hlavou. Zůstala proto stát v krytém prostoru u vchodu do supermarketu, kde už se tísnilo několik dalších lidí, kteří nechtěli vyrazit do lijáku.
Stáli blízko u sebe a mlčky sledovali déšť, jenž během chvilky vytvořil u vstupu rozlehlé kaluže. Ty se rychle spojovaly v špinavé pramínky vody, které se vinuly směrem ke kanálu.
Právě tehdy si Nikola všimla mladíka po svém boku. Něčím jí byl povědomý. Zadívala se na něj pozorněji – a náhle jí to došlo. Vždyť to je Radovan Míka. Tolik let, tolik času uplynulo…
„Radovane? To snad není možné, kdepak jsme se to potkali? Jsi to opravdu ty?“ oslovila ho s překvapením.
„Ano… jsem Radovan,“ odpověděl trochu váhavě a se zvědavostí si prohlížel její tvář.
„Ty mě nepoznáváš? Já jsem Nikola Planýová. Já tě poznala hned. Chodils přece do paralelní třídy na pětatřicáté základce, ne?“ dodala s lehkým úsměvem.
Mladík zrozpačitěl, lehce zčervenal a přikývl.
„Nikola… jasně. To už je dávno. Teď si vzpomínám. Ahoj. Jak se máš?“ pronesl.
„Dodělala jsem vysokou a pracuju v projekční kanceláři,“ odpověděla. „A ty? Ve škole jsi byl pořád u sportu. Postavu máš pořád skvělou, tak jsem si říkala, že ses tím směrem asi vydal i dál.“
„Vlastně ani ne,“ pousmál se nesměle Radovan. „Od malička mě víc bavilo kreslení. Nakonec jsem šel na uměleckou školu. Sport šel stranou a zůstalo mi výtvarno. Dokonce maluju portréty. Nechtěla bys jeden?“
„Tak to zrovna,“ vyhnula se odpovědi Nikola. „Možná někdy jindy. Nejsem zrovna typ, ze kterého by se měly malovat obrazy.“
„S tím bych nesouhlasil,“ podíval se jí přímo do očí a pomalu ji přejel pohledem. „Máš zajímavý vzhled. Ne podle dnešních měřítek. Spíš jako žena z devatenáctého století. Jen by to chtělo vyčesat vlasy nahoru.“
„No dovol,“ zasmála se rozpačitě. „O žádný portrét nestojím. Nevydržela bych dlouho sedět a nechat se takhle zkoumat. To opravdu ne.“
Rozesmála se a několik lidí se po nich zvědavě ohlédlo. Déšť mezitím slábl, do prostoru u vchodu se začal vtírat chladný, vlhký vzduch. Někteří zákazníci už přebíhali přes proudy kalné vody k autům nebo k zastávce autobusu.
„Nezlob se na mě,“ začal Radovan smířlivě a natáhl k ní ruku, jako by chtěl rozhovor obrátit jiným směrem.