Ten večer se ještě dlouho toulali městem. Zastavili se na kávu, rozdělili si zmrzlinu a chvíli dokonce uvažovali, že by zašli do kina. Nikola však nakonec začala být netrpělivá a připomněla si povinnosti příštího dne.
„Na první schůzku to bohatě stačilo,“ usmála se. „Děkuju ti a hezký večer. Ráno vstávám brzy do práce.“ Natáhla k Radovanovi ruku. On ji ale nechtěl pustit hned – prsty jí sevřel o něco déle, než bylo obvyklé, a nakonec jí lehce políbil dlaň, než ji nechal odejít.
„Ty jsi snad vystoupil z devatenáctého století,“ zašeptala pobaveně Nikola. „Kdo dneska ještě líbá ruce?“
„A je na tom něco špatného?“ zeptal se Radovan tiše, s hřejivou něhou v hlase. „Vadí ti to?“
Neodpověděla. Jen mu zamávala a zmizela za dveřmi domu. Venku se mezitím setmělo, ale Radovan neměl chuť se hned zvednout. Posadil se na lavičku, zhluboka se nadechl chladnoucího podzimního vzduchu a zadíval se na osvětlená okna Nikolina bytu. Po chvíli se objevila na balkoně a naklonila se přes zábradlí.
„Proč už nejsi doma?“ zeptala se tlumeně, aby nerušila sousedy.
„Nemám domov, ani chleba, ani peníze, ani boty,“ zasténal teatrálně Radovan slabým hlasem.
„Jasně… jen barvy a štětce,“ zasmála se Nikola. „Nech těch scének, jsi jak na základce. Běž domů, je pozdě.“
„Nechce se mi,“ odvětil. „A navíc jsi mi neurčila další rande.“
„Tak pozítří. Ve stejnou dobu.“
„Ne, zítra,“ zaprotestoval hravě. „Čekat do pozítří je hrozně dlouhé.“
„Dobře. Tak tedy zítra. A teď už dobrou noc,“ zavolala, zmizela z balkonu a Radovan se konečně vydal k autu.
Od té doby se vídali téměř denně. Cit mezi nimi vzplál náhle a jasně, jako když na podzim chytí suché zlaté listí. Volali si během dne a večer měli pocit, že si stále mají co říct. Po měsíci schůzek oba nabyli dojmu, že se znají snad celý život.
Teplo, které vyzařovalo z Nikolina pohledu, jejích slov i doteků, Radovana zcela pohltilo. Nedokázal na ni zapomenout ani na okamžik. Jeho myšlenky, dech i každodenní rytmus se sladily s jejím viditelným i neviditelným bytím a on pochopil, že právě ona je tou polovinou, o níž se v souvislosti s opravdovou láskou tak často mluví.
Nikola cítila totéž. Radovanova péče a pozornost si ji podmanily. Vedle něj se cítila drobná, zranitelná a krásná zároveň. Kdykoli ji objal a přitiskl k sobě, zaplavoval ji pocit bezpečí a klidného štěstí.
Už si neuměli představit, že by byli jeden bez druhého. Jednou, když se spolu procházeli parkem, zpomalili krok a mlčky naslouchali šustění listí pod nohama…