Radovan se při té pomalé chůzi náhle zastavil, přitáhl si Nikolu blíž a tiše jí zašeptal do vlasů:
„Chtěl bych tě seznámit se svými rodiči.“
Zvedla k němu oči, trochu nejistě. „Myslíš, že je to správné? … Dobře,“ přikývla po krátkém zaváhání.
„A potom bych rád poznal i ty tvoje. Přece víme, že chceme jít stejnou cestou,“ pokračoval klidně Radovan, ale vzápětí se odmlčel. „Jen… musím se ti k něčemu přiznat. Je to drobnost, ale nebylo by fér to dál skrývat.“
Nikole se sevřel žaludek. „K čemu?“ vyhrkla. „Copak se stalo?“
„Nechci, aby mezi námi zůstala nepravda. Tenkrát jsem ti nedokázal říct pravdu hned.“
„Tenkrát? Jakou pravdu?“ její hlas už zněl neklidně.
Radovan se nadechl. „Nikdy jsem nechodil do tvé školy. Ani do žádné paralelky.“
Zůstala na něj zaraženě hledět. „Jak to? Chceš říct, že nejsi… že nejsi ten, za koho jsem tě považovala?“
„Jmenuji se Radovan, to je pravda,“ usmál se smířlivě. „Ale příjmení mám Míka. Studoval jsem na jiné škole ve městě. Odpusť mi… tehdy jsem prostě nedokázal říct ne.“
Nikola mlčela, zamračená, ponořená do vlastních myšlenek.
„Nerozumím tomu,“ ozvala se po chvíli. „Vypadáš přesně jako on. I když… ano, změnil ses. Vlastně jsme se změnili všichni. Jen nechápu, proč jsi mi to neřekl hned. Vypadá to, jako bych se ti vnucovala.“
„Měl jsem strach,“ přiznal tiše. „Líbilas se mi a bál jsem se, že kdybys věděla pravdu, hned bys odešla a ztratil bys o mě zájem. Promiň.“
Pohlédla na něj zkoumavě. „Je ještě něco, co bych měla vědět?“ zeptala se opatrně.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Teď už je všechno skutečné. A věř mi, tahle malá lež nám spíš pomohla. Už mezi sebou nic skrývat nebudeme.“
Nikola se k němu přitiskla, opřela čelo o jeho hruď – a pak se náhle rozesmála. „Ty jsi ale lišák,“ zavrtěla hlavou. „Dobře, odpouštím ti. A ty promiň mně. Musela jsem ti připadat jako blázen. Teď se skoro stydím.“
Radovan jí něžně vzal ruce. „Kdyby tehdy nezačalo pršet, možná bychom se nikdy nepotkali. Děkuju tobě, dešti i nebi. Miluju tě. A ty to víš.“
Jako vždy jí políbil prsty. Nikola se usmívala, oči jí zářily štěstím a klidnou láskou.
O tři měsíce později měli svatbu. A po všechna dlouhá léta, kdykoli se po okenních tabulích rozburácel prudký déšť, Nikola s úsměvem říkávala:
„Podívej, Radovane… náš déšť se zase vrátil.“