„Nikolo,“ oslovil ji Radovan tišeji, skoro prosebně. „To se na tebe dívám už automaticky, jako když má člověk v hlavě pořád zapnuté malířské oko. Ale věř mi, nejsou to jen pracovní návyky. Ty jsi opravdu hezká.“
Nikola se lehce pousmála, pak však zavrtěla hlavou. „Měla bych už jít,“ řekla rozhodněji a opatrně se vydala mezi louže směrem k autobusové zastávce, aby si zbytečně nepromořila boty.
„Počkej, kam tak spěcháš?“ zavolal za ní Radovan. „Nasedni ke mně, mám auto. Hodím tě domů.“
„To není potřeba, mám to kousek,“ odmítla ho automaticky.
Radovan si ji však změřil a bez dalšího váhání jí vzal tašky z ruky. „Jenže jsou pěkně těžké,“ namítl klidně. „Já nikam nespěchám a ty už máš nohy celé mokré.“
Nikola tentokrát neprotestovala. Jen přikývla a nechala se odvést k autu, do kterého si sedla s tichým povzdechem úlevy.
„Pamatuješ si,“ nadhodila po chvíli, když se rozjeli, „jak nás na turistickém kurzu na střední chytla bouřka? To jsme byli snad v desáté třídě. Tehdy jsme promokli až na kůži… Ty jsi tam tehdy byl, že?“
Radovan se na okamžik zamyslel, zatímco plynule najížděl do ulice. „Myslím, že ne,“ odpověděl nepřítomně. „Asi jsem tehdy marodil… Tak kam přesně tě mám zavézt?“
Projeli několik bloků a zabočili do klidného, zelení obklopeného vnitrobloku.
„Tady to stačí. Děkuju, dneska jsi mi opravdu přišel vhod,“ usmála se Nikola a chtěla si vzít tašky.
„Ani náhodou,“ zarazil ji Radovan pevným hlasem. „Donesu je až nahoru. Který vchod a patro?“
Doprovodil ji až ke dveřím bytu, rozloučil se s ní s lehkým úsměvem a odešel. Nikola zavřela dveře a zůstala chvíli stát. Setkání v ní zanechalo příjemné teplo, ale zároveň pocit, že něco zůstalo nevyřčeno.
„Díky!“ zavolala ještě ze schodiště dolů.
„Na shledanou, Nikolo,“ odpověděl Radovan a mávl rukou. „Třeba se zase uvidíme.“
Byla ráda, že ho potkala. Změnil se, to ano, ale očividně k lepšímu. Působil vyzráleji. A jeho malířský talent ji upřímně překvapil. „Takový tichý člověk,“ pomyslela si, „není divu, že o tom ve škole nikdo netušil.“
O dva dny později na ni Radovan čekal večer před domem, právě když se vracela z práce.
„Ty tady?“ zarazila se. „To jsem vážně nečekala.“
„Říkal jsem přece, že se ještě uvidíme,“ usmál se. „Chodíš domů touhle dobou pravidelně? Pojď ven, projdeme se. A jestli máš hlad, můžeme se stavit někde na večeři. Zvu tě.“
„Tak rovnou?“ podívala se na něj zkoumavě Nikola. „Ani ses nezeptal, jestli mám přítele… nebo jestli nejsem dokonce vdaná.“
„Myslím, že nejsi,“ odpověděl klidně. „Kdybys byla, nenechala by ses minule odvézt a doprovodit až ke dveřím. To něco naznačuje.“
Nikola se zasmála. „Asi máš pravdu. Dobře tedy. Jdeme.“
Rychle se převlékla, zatímco Radovan čekal na lavičce před domem, trpělivě a s pohledem upřeným k vchodu, odkud měla každou chvíli vyjít.