Iveta Procházková Aničina slova mimoděk zopakovala:
— Není sezóna… ale aspoň nebudeš kysnout na koleji, — zarazila se v půlce věty a hned zjihla. — Promiň, Kláro.
Radka Holubová byla ještě plná nadšení a nejdřív vůbec nepochopila, za co se Iveta omlouvá. Teprve po chvilce jí došlo, jak to vyznělo. Radost v jejím hlase pohasla a se skutečnou lítostí se zeptala:
— Takže ty i letos zůstaneš přes Silvestra na koleji?
— Asi jo, — pokrčila Klára rameny.
— Kláro, dá se ti nějak pomoct? — naléhaly obě. — Kdybychom byly starší a mohly si samy plánovat cesty, vzaly bychom tě s sebou. Vlastně… — tady se iniciativy chopila Iveta, — klidně bys mohla letět se mnou do Větljansku. Nikdo by s tím neměl problém. Děda má navíc třípatrový dům.
Klára se nepřiznala, že by si nekoupila ani letenku.
— Holky, mně bude dobře i na koleji.
— To je fakt paradox! — vybuchla Radka. — Máš to domů nejblíž, a přesto tam jezdíš ze všech nejmíň.
— Nemám ráda cestování, — odbyla to Klára.
Nebyla to pravda. Kdyby ji doma někdo vyhlížel, klidně by projela vlakem celou republiku jen proto, aby s blízkými strávila aspoň jeden jediný den. Obětovala by celé prázdniny na cestu, utratila všechny úspory, klidně si i půjčila — jen kdyby ji někdo zavolal. Jenže nikdo nevolal.
V dnech, kdy na patře panoval alespoň částečný ruch, spolužačky pobíhaly sem a tam, uklízely pokoje i chodby před odjezdem a nadšeně rozebíraly, co od svátků čekají a jak je mrzí, že musejí drahocenné volno obětovat přípravě na zkoušky a biflování otázek. Klára si z uší nesundávala sluchátka. Každý večer seděla zavřená v pokoji, ponořená do rytmů moderních skladeb, jen aby nemusela poslouchat cizí radosti.
Ještě hůř jí ale bylo ve chvíli, kdy neutichající hluk na patře definitivně zmizel a všichni se rozjeli do svých měst a vesnic. Zůstala tam sama, opuštěná, jakoby zapomenutá. Ze svého pokoje vycházela jen výjimečně — do sprchy a k mikrovlnce, protože vlastní mít na pokoji zakázané. Nevařila, jen si ohřívala hotová jídla, aby se nemusela zbytečně potulovat prázdnou kolejí, kde se každý krok rozléhá přes několik pater a vrátné se na člověka dívají se soucitným výrazem.
Z Klářiných sousedek odjely všechny. O šest pokojů dál sice zůstávala jedna dívka, ale ta měla novoroční brigádu — pracovala jako externí servírka na akcích a firemních večírcích za trojnásobnou sazbu. Jakmile odjela třicátého prvního, objevila by se zase až u zkoušek. Nad Klářiným patrem i pod ním zůstalo jen pár jednotlivců, dva tři lidé na každém podlaží. Ti na tom byli o něco lépe — tedy pokud se mezi sebou bavili.
Unavená pohledem na prázdnou chodbu a rozežíraná závistí k těm, kteří někam patřili, seděla Klára na posteli a marně přemýšlela, čím zahnat pocit prázdna, který se s každou další hodinou rozlézal čím dál hlouběji.