Tiché kručení v břiše Kláru upozornilo, že od rána neměla v ústech ani sousto. Vlastně skoro nejedla už včera – střídala studium skript s pláčem, který přicházel pokaždé, když na ni dolehlo bezvýchodné prázdno. Přesto se neodvážila sáhnout na jídlo v lednici. Dobře si pamatovala, jak ji loni Soňa seřvala jen proto, že si bez dovolení vzala krajíc chleba, když přijela vyřídit papíry.
„Tak už si konečně něco dej,“ pronesla Soňa podrážděně. „Nedá se to poslouchat. Na plotně je pšeničná kaše, vařila jsem ji Oliverovi, ale ten je vybíravý. Na saláty a steaky ani nesahej, to je na Silvestra.“
Klára kaši ani neochutnala. Po tom, co tu zažila, by do sebe nedostala ani to slavnostní jídlo, natož obyčejnou kaši.
Kolem páté se doma objevil Oliver, kterého Soňa přivedla od kamaráda ze školky. Pro něj Klára nikdy nebyla sestra, spíš někdo cizí, kdo se občas mihne bytem.
V sedm večer dorazil i Roman Havelka, se silvestrovskou čepicí na hlavě. Se Soňou si stranou cosi šeptali, pohledy po Kláře byly chladné a rozhodné.
„Kláro,“ ozvala se pak matka, „návštěvy se ruší. Roman si nepřeje, abys s námi slavila. Je mu to nepříjemné. Dnes bys tu zůstala, zítra by se ti nechtělo odjet, pak bys tu vysedávala až do zkoušek… takže je lepší, když odejdeš hned.“
„A kam mám jít?“ vydechla. „Vždyť je sedm, dneska je Silvestr.“
„Vlaky jezdí i o svátcích. Dívala jsem se, další spoj jede v deset. A dej mi klíče. Aby se podobné situace neopakovaly.“
Klára šla známými ulicemi jako ve snu, prodírala se hlučnými skupinkami lidí a nahlížela do oken domů, kde svítily světelné řetězy, stály ozdobené stromečky a zněla hudba. Na kolej se dostane. Horší bylo pomyšlení, jestli dokáže vydržet ticho a chlad prázdného pokoje.
Mohla jít za spolužačkami. Místní holky byly milé, některé pořádaly otevřené večírky, kam mohl přijít kdokoli. Nikdo by se nedivil, kdyby se objevila.
Jenže Klára všechny ty možnosti nechala proklouznout mezi prsty. Čekala. Doufala, že jí Soňa zavolá.
Na kolej dorazila až těsně před půlnocí – cesta vlakem a pak ze stanice zabrala čas.
„Ty jsi nestihla spoj?“ zhrozila se vrátná Vlasta Benešová.
„Ano… ujelo mi to,“ zalhala Klára.
„No tak, děvče, hlavně se netrap. Neplač. Běž se nahoru převléct, trochu se uprav na Nový rok a pak se vrať ke mně. Mám už nachystáno. Nech všechno špatné tady, v tom starém roce. Přivítáme nový spolu a pak se uvidí.“
V tu chvíli se Kláře zdálo, že temné chodby kolejí už nepůsobí jako cela pro samotáře.
Silvestr strávila na vrátnici s Vlastou Benešovou, která se ukázala jako studnice veselých historek a lidského tepla.
Matce už Klára nezavolala. Nikdy potom.