— Opravdu bys mi nemohla alespoň před mými kamarády neodporovat? — vyjel podrážděně Dalibor Zelený ve chvíli, kdy za posledním hostem zaklaply dveře.
— Jak to myslíš, „neodporovat“? — zvedla obočí nechápavě Tereza Šimonová.
— Úplně jasně, Terezo! Už si ze mě dělají legraci, šeptají si za zády a někteří mi to dokonce řekli napřímo — že prý jsem pod pantoflem!
— Jestli tě to uklidní, já si to o tobě rozhodně nemyslím, — ujistila ho klidně a zamířila do kuchyně, aby dala do pořádku nepořádek po návštěvě.
— Ale proč se se mnou pořád přetahuješ? Dobře, doma si to klidně vyříkejme, ale proč před všemi? — nenechal se odbýt.
— Nemáš pocit, že to trochu přeháníš? — zavrtěla hlavou Tereza, která jeho rozhořčení nechápala.
— Chci jen jediné — abys ze mě před mými přáteli nedělala hlupáka! Nic víc!
— Tak je možná přestaneme zvát k nám domů, — navrhla suše. — Po každé jejich návštěvě se totiž chováš dost zvláštně.
— Zvláštně? To ty mě k tomu doháníš!
— Čím přesně? Tím, že říkám vlastní názor a nepřikyvuju tobě ani tvým kamarádům? To je tedy šok. Myslela jsem, že dnes má právo na vlastní názor každý, — pousmála se ironicky.
— Ať si ho máš, kolik chceš, ale…
— Dost! Přestaň mi tu dělat scény, — skočila mu do řeči pevným hlasem.
— Přesně o tom mluvím! Pořád se snažíš být tou, která velí v našem vztahu! Jenže tak to není!
— Ach, promiňte, Vaše Veličenstvo, — ušklíbla se znovu. — Já jsem taková byla vždycky. Hned na začátku jsem ti řekla, že budu mít vlastní názor a že si nenechám poroučet.
— Ale před kamarády…
— Všiml sis někdy, jak se tvoji kamarádi baví se svými manželkami? Opravdu ses na to někdy díval?
— Ne! Ale rozhodně ne takhle!
— Opravdu? Víš co, možná jsi jediný, kdo má potřebu dokazovat, že je „hlava rodiny“.
— I kdyby to tak bylo, jejich ženy by si ke mně nikdy nedovolily mluvit tímhle způsobem…