— Je už pozdě. Na hromadu špinavého nádobí si můžeš zanadávat klidně sám, já jdu spát. Ráno vstávám do práce, — pronesla Tereza Šimonová chladně a otočila se ke dveřím ložnice.
— Co to má jako znamenat?! — zůstal Dalibor Zelený zaraženě stát uprostřed kuchyně.
— Přesně to, co slyšíš. Tvoji kamarádi, tvoje návštěva. Já jsem tu celý den kmitala u plotny, takže teď je řada na tobě. Uklidit a umýt nádobí.
— Ani náhodou! — ohradil se okamžitě.
— A proč ne?
— Protože je to tvoje role. Jsi přece ženská!
— Opravdu tu máme nějaký rozpis podle pohlaví? Nebo ti tohle nalili do hlavy tvoji „odborníci“ u piva?
— Nikdo z nich doma nic nedělá, tak nevidím důvod, proč bych měl začínat já, — utrousil povýšeně.
— Jestli se nechceš podílet, tak tu ani nemusíš bydlet. Rozumíme si? — zvýšila hlas, tentokrát bez ironie. — Ty ses teda našel, hrdina! Chceš poroučet? Tak si začni hledat jiné bydlení a tohle téma tady znovu ani neotvírej!
Dalibor zmlkl. Tohle nečekal. Zmínka o bytě ho zasáhla víc, než by chtěl přiznat. Už jednou se kvůli tomu pohádali a tehdy to málem skončilo rozchodem. I tehdy mu to bylo krajně nepříjemné.
Teď se ale snažil alespoň vysvětlit svůj pohled. Podle něj měli jeho přátelé pravdu — muž má být hlavou vztahu a neměl by se zabývat domácností, pokud žije s partnerkou. Mytí nádobí, úklid i vaření přece patří jí.
— Zkus se na to podívat mýma očima. Jak asi působí chlap, který se doma přizpůsobuje a drhne hrnce? Nechci, aby si o nás lidi mysleli, že jsme nějaká divná dvojice, — pokusil se to podat smířlivě.
— To je ale náhoda, Dalibore, já taky chodím do práce, vydělávám peníze a jsem unavená stejně jako ty! A přesto všechno doma makám. Ty sis jen poslechl řeči chlapů, co si hrají na machry, a teď si tady zkoušíš prosazovat autoritu!
— Oni by se takhle nechovali!
— Opravdu? Tvůj kamarád Libor Válek se bojí na vlastní manželku i podívat. Pozorovala jsem to celý večer!
— To není pravda! Jen si to vymýšlíš, abys mě vytočila!
— Je mi úplně jedno, co si o tom myslíš…