„Tak fajn, o to sis řekla sama!“ zařval Dalibor Zelený a s prudkým pohybem se vrhl na balení svých věcí.
Když Tereza Šimonová vešla do pokoje, aby se ujistila, že si neodnáší něco, co mu nepatří, zastavil se uprostřed pohybu a utrousil:
„Chtěl jsem tě požádat o ruku. Dokonce jsem už měl vyhlédnutý prsten…“
„Tak ho klidně nech v obchodě a ušetři si peníze na bydlení,“ odvětila chladně. „Najdeš si vlastní místo a začneš žít sám za sebe.“
Zarazil se a otočil k ní. „Je ti to opravdu jedno, že odcházím?“
„Mám litovat odchodu někoho, kdo hledal služku místo partnerky?“ pousmála se ironicky. „To je disciplína pro masochisty, Dalibore.“
„Takže jsi mě vlastně nikdy nemilovala! Šlo ti jen o moje peníze!“ vybuchl.
„Peníze, které jsi vydával hlavně sám na sebe,“ nenechala se. „Na pohodlí sis nestěžoval.“
„Uvidíme, jak se ti povede bez mé výplaty!“ procedil skrz zuby a dál cpal věci do tašky.
„Klidně sleduj,“ mávla rukou. „Pošlu ti fotku, jak strašně trpím poté, co jsem se zbavila někoho, kdo mě chtěl lámat přes koleno.“
Jakmile za ním zaklaply dveře, Tereza zavolala do práce a stručně vysvětlila, že si bere den volna. Poté objednala zámečníka a nechala vyměnit zámky – nechtěla žít s myšlenkou, že by Dalibor mohl mít náhradní klíč.
O týden později zazvonil zvonek znovu. Za dveřmi stál Dalibor se stejnou cestovní taškou.
„Terezo, prosím, pusť mě dovnitř. Mýlil jsem se. Miluju tě,“ řekl naléhavě.
„Jsem ráda, že jsi na to přišel,“ odpověděla klidně. „Jenže pozdě. Místo už je obsazené.“ Při těch slovech pohladila kocoura, který se odvážil vyjít z úkrytu.
Tímto rozhovorem se definitivně uzavřel vztah, jenž kdysi působil plný plánů a nadějí. Někdy stačí drobné praskliny, aby se proměnily v propasti, přes které už není cesta zpět. Pocit křivdy a nepochopení dokáže přehlušit i ty nejhezčí vzpomínky. Tereza pochopila, že samota je menší zlo než ztráta vlastní identity kvůli cizím představám.