…a do rána chci vidět kuchyň i obývák v takovém stavu, že se budou lesknout. Po tvých kamarádech uklízet nehodlám!
Tereza Šimonová pak odešla do ložnice a téma uzavřela. Na Daliborovy řeči o tom, co je a není „ženská povinnost“, už nijak nereagovala a dělala, jako by je ani neslyšela.
Ráno ji probudil budík a první, čeho si všimla, byl Dalibor Zelený rozvalený na gauči. Nepohnul ani prstem a v bytě zůstal stejný nepořádek jako večer. To už na ni bylo moc.
— Haló, lesní vládce, vstávat! — zavolala ostře.
— Cože? Co se děje? — lekl se a posadil se.
— Připomeň mi, prosím, o co jsem tě včera žádala.
— Zase tohle? Říkal jsem přece, že uklízet nebudu. To je tvoje starost!
— Aha, vážně?
— Samozřejmě, drahá, — ušklíbl se sebejistě.
Tereza se nechtěla hádat hned po ránu, proto zamířila do kuchyně připravit si snídani. Dalibor se však nenechal zastavit a pokračoval ve svém výkladu o tradičních rolích.
— Kdybys chtěla spravit auto nebo něco opravit, pomůžu. Ale úklid? To je ženská práce!
Mlčela, i když v ní vřela zloba, a nechala ho mluvit do prázdna.
Když se později chystala do práce, všimla si, že si Dalibor také bere věci, přestože neměl kam jít.
— A kam máš namířeno? — zeptala se chladně.
— Pryč z tohohle chlívku, který jsi nedala do pořádku!
— Snad tu včera nebyli moji přátelé, ne?
— To je jedno! Chlapi přece nejsou od uklízení, to mají na starosti ženy!
— Dalibore, tenhle byt sis nekoupil, abys tu mohl komandovat, — řekla klidně, ale pevně.
— Jak to myslíš?
— Kupoval jsi ho ty?
— No… ne, ale—
— Pak tady buď respektuj pravidla, nebo běž, — uzavřela bez zaváhání. — Dokud tu bydlíš, pomáhal jsi. A najednou mluvíš o právech? Na návštěvě si dovoluješ až příliš. A neboj, zůstat sama mě nestraší — horší by bylo sloužit někomu, kdo si hraje na krále.