Zatímco lidé se v přeplněných vlacích a letadlech už přesouvali za sváteční pohodou, případně se těšili z návratu domů, Klára Bartošová se místo balení dárků ponořila do zkušebních otázek. Oči jí klouzaly po řádcích, myšlenky se rozplývaly a nakonec ji přemohl spánek.
Něco slabě zapípalo přímo u její hlavy. Klára sebou trhla, nejdřív vyděšená představou, že se po kolejiřově koleji plíší myš, a hned nato doufala, že se snad vrátila spolubydlící. Až po chvilce jí došlo, že ten zvuk nevydalo nic živého – to její telefon.
„Přijeď,“ stálo v krátké zprávě od maminky. Ta dvě slova ji naplnila takovým štěstím, jaké by jí nepřinesl ani červený diplom bez jediného stresu ze zkoušek.
„Joo!“ vyhrkla do ticha.
Blížilo se svítání jednatřicátého prosince. Nádraží i letiště praskala ve švech, letenky byly dávno pryč a dálkové spoje beznadějně plné. Jenže Klára nemířila nikam daleko. Stačilo jí předměstí.
Do příměstského vlaku se doslova vmáčkla a následující hodinu a půl strávila namačkaná mezi cizími kabáty a taškami. Z jedné z nich jí do obličeje šimral nos vánoční řetěz, ale stálo to za to.
„Tak šťastné a veselé předem!“ vpadla do bytu bez zvonění. „Mami, strašně se mi po tobě stýskalo!“
Na tváři Soni Křížové se však neobjevila ani radost, ani překvapení. Kláře to hned vrtalo hlavou – věděla snad, že přijede? A pokud ano, proč tedy ta chladná reakce?
„Proč mi nezvedáš telefon? Volala jsem ti!“ vyjela po ní matka.
„Až teď koukám, mám tu zmeškané… měla jsem vypnutý zvuk a v tom vlaku se ani nedalo hnout,“ bránila se Klára.
„Typické. Nejdřív jednáš, pak přemýšlíš. Kdybychom tě chtěli pozvat na Silvestra, asi bychom zavolali, nemyslíš? Nebo aspoň napsali kdy a na jak dlouho. ‚Přijeď‘ má být podle tebe pozvánka?“
„Takže… to jsi nepsala ty?“ zašeptala.
„Sláva! Oliver Štěpánek se ráno vzbudil dřív než my, popadl mi mobil z nočního stolku, chtěl si stáhnout nějakou hru a udělal si z tebe legraci. A ty, bez ověření, už letíš sem. Jak mám Romanovi Havelkovi vysvětlit, že s námi budeš slavit ty?“
„Já… klidně budu sedět u sebe v pokoji,“ ozvala se Klára, hlas se jí zlomil.
„Jaký pokoj? Máme obývák, ložnici a dětský pokoj. A ten patří Oliverovi. Jestli chceš, můžu se zeptat sestry, jestli nemají někde skládací postel, ale ani tak se Romanovi nebude líbit, že jsi přijela neohlášeně. Máme rodinný Silvestr.“
„Takže já už rodina nejsem?“ vyhrkla.
„Vyrostla jsi a pořád se mě držíš za sukni. Vrať se na kolej, to je teď tvůj domov. Najdi si muže a dej mi pokoj. Lezeš mi na nervy, přijdeš si sem jako k sobě, bez dovolení. Nevím, kam s tebou… zatím si sedni, musím si rozmyslet, co řeknu,“ uzavřela to Soňa a nechala Kláru stát v předsíni, s prázdným žaludkem a ještě prázdnějším pocitem uvnitř.