— Babičko, prosím tě, prodej aspoň jeden byt, — naléhala Aneta Janečeková.
— Ne, děvče. Prodávat nebudu, a už o tom nemluvte. Nemovitosti jsou jistota. Peníze? Ty se rozkutálejí raz dva a ani si nevšimneš kam. Než se naděješ, jsou pryč, — odpověděla pevně Božena Sedláčeková.
— No to snad ne! Zaseknutá jsi jak skála, s tebou se nedá hnout! — vybuchla Aneta v návalu zlosti.
Babička si ji pomalu přeměřila přes okraj brýlí, smutně zavrtěla hlavou a tiše dodala:
— Ach jo… Vy myslíte pořád jen na peníze. Mládež je dneska úplně jiná. My kdysi žili skromně a byli spokojení. Pracovalo se od rána do večera, vychovávaly se děti, zpívalo se… a přesto jsme se smáli. Když něco bylo, fajn. Když nebylo, tak se svět nezbořil. V mládí se přece těžkosti snášejí lehčeji. A vy? Pořád řešíte pohodlí, vlastní bydlení, víc peněz, abyste mohli jezdit na jih a k moři. A proč vlastně? Copak se bez toho nedá žít? Já moře nikdy neviděla. A žiju.
— Řekla jsem jí, že už jí dál pomáhat nemůžeme. Brzy půjdu na mateřskou a sami budeme mít co dělat, — vyprávěla Aneta Janečeková svému muži poté, co se vrátila z návštěvy u babičky. — A ona na to jen mávla rukou, prý když nejde, tak nejde. Vůbec jí nedochází, že bez naší pomoci nebude mít z čeho ty byty platit. Asi doufá, že přispěje můj bratr nebo rodiče. Jenže ti na tom nejsou o nic líp. A babička? Jak pes na seně. Sama z toho nic nemá, ale ostatním nedá. Přitom po ní nikdo žádné peníze nechce! Ty byty mají v tom jejím městečku cenu sotva k smíchu…
— Jo, Božena Sedláčeková má svoje zásady a cizí názory nebere, — přikývl Anetin manžel Ctibor Vysoký.
— A ještě se uráží! Křičí, že jí chceme byty sebrat nebo z ní tahat peníze. Přitom nikoho by to ani nenapadlo! — rozčilovala se Aneta. — Ach jo, babi…
Božena Sedláčeková byla čiperná dvaasedmdesátiletá žena, nejmladší ze tří sester. Zdraví jí sloužilo, byla samostatná a soběstačná. Žila v malém městě, které kdysi patřilo k hornickým oblastem. Dolování zajišťovalo práci skoro všem, jenže zásoby se časem vyčerpaly, doly se zavřely a město začalo pomalu chřadnout.
Dřív to tam ale vypadalo úplně jinak. Božena si pamatovala park s jezírkem a fontánou, kulturní dům s vysokými sloupy, mramorovým schodištěm a balkony, kde se pořádaly besedy, tancovačky i filmová promítání. Fungoval lázeňský pavilon, bazén, stadion i solidní nemocnice. Široké ulice lemovaly lípy, všude bylo čisto, záhony plné květin a bílé sochy v parcích.
Dnes město působilo ponuře. Staré obchody nahradily anonymní řetězce, zatímco park, lázně i bazén zmizely z mapy. Stadion zpustl, sochy sportovců u vchodu se rozpadaly, fontána už léta nevytryskla a oblouk, pod nímž se Božena kdysi fotila s manželem, byl v tak žalostném stavu, že se tudy lidé báli chodit. Cestičky zarostly, záhony zpustly a rybník se proměnil v bažinu.
Mladí se odstěhovali, zůstali hlavně staří lidé. Práce tu nebyla a výdělky stály za málo. Nedávná epidemie navíc připravila Boženu Sedláčekovou o obě starší sestry, což jí zasadilo těžkou ránu, a od té doby začala čím dál častěji docházet na hřbitov na okraji města, kde se snažila s bolestí vyrovnat.