Slzy jí po tvářích stékaly téměř pokaždé, když tam stála. Na tom místě odpočívali rodiče a teď už i obě sestry Boženy Sedláčekové. Rodina měla společný hrob, rozlehlý, obehnaný nízkým obrubníkem, který kdysi pečlivě udržovali všichni společně.
Božena se pokaždé nejprve věnovala květinám. Vytrhávala plevel, narovnávala hlínu v záhonech a opatrně zalévala rostliny, aby je studená voda nepolámala. Když ji práce unavila, usedla na nízkou lavičku poblíž a nechala vzpomínky volně plynout. Hned za hřbitovní zdí se rozkládaly malé zahrádky, kde si místní pěstovali brambory. Při pohledu na ty záhonky se jí vždy vybavila starší sestra Julie Králová. Ta si s lehkým opovržením odfrkla pokaždé, když viděla, jak někdo okopává hlínu, a s ironickým úsměvem poznamenala, že člověk pak kupuje zeleninu na trhu, aniž by tušil, v jaké půdě vyrostla a čím vším byla „vyživená“. Prostřední sestra Alena Tkadlecová se tomu jen tiše smála a říkávala, že je jí to jedno, hlavně když to dobře chutná.
„Jojo… Alenka měla jídlo vždycky ráda,“ povzdechla si Božena nahlas do ticha. „Chudák si vytrpěla své. V těžkých letech hladověla víc než my ostatní. Dnešní mladí si neumí představit, jaké to je nemít co do úst, sbírat v lese kořínky a živit se trávou. A to bylo ještě léto. Ale zima… to byl teprve děs.“ Pak se jí před očima objevila Julie – vždy upravená, elegantní, hlídala si postavu, nosila šátky kolem krku, pečlivý účes, lehké líčení. Útlý pas, vzpřímená chůze, podpatky, punčochy. „Ach, holčičky moje drahé…“ zašeptala.
Často tam seděla dlouho, plakala a nakonec se zvedla k odchodu. Jenže doma na ni čekalo prázdno. Ticho. Samota. Naučila se s tím žít, i když lehké to nebylo. Dcera Hana Vaněková ji už dávno zvala k sobě do velkého města, ale Božena se k odchodu nikdy neměla. Tehdy ještě sestry žily, bydlely poblíž, volaly si, navštěvovaly se. Když Alena začala churavět a už skoro nevycházela ven, ona s Julií za ní pravidelně chodily.
„A pak přišel ten virus… a vzal vás všechny. Zůstala jsem sama,“ vzlykala Božena, když si to znovu a znovu vybavovala.
Po obou sestrách jí zůstalo dědictví – dvě malé garsonky, které připadly právě jí. Nebylo to nijak složité: obě byly samy. Julie nikdy rodinu nezaložila a Aleně kdysi při jediné tragédii zahynul manžel i syn. Od té doby žila osaměle.
Byty na tom však nebyly dobře. Vlastně dost špatně. Upřímně řečeno, potřebovaly zásadní opravy.
„A když už mluvíme narovinu,“ přemítala Božena sama pro sebe, „nejvíc by rekonstrukci potřeboval můj vlastní byt. Nová okna, podlahy, koupelna, záchod. Sporák vyměnit, lednici taky. Ten starý rachotící Smolensk… jak je možné, že ještě funguje? To už je snad muzeální kousek. Jenže kde na to všechno vzít?“
„Mami, měla bys ty dva byty prodat,“ opakovala jí dcera Hana pokaždé, když přijela. „Aspoň bys měla peníze. Na opravy, na novou techniku, na klidné stáří.“
„A k čemu mi budou spotřebiče?“ rozčilovala se Božena. „Člověk žije, žije… a pak najednou konec. Zdraví není z železa. Ty byty ať zůstanou. Jednak jsou památka… a jednak…“
„Jednak bys je mohla aspoň pronajímat,“ skočila jí do řeči dcera. „Byl by z toho příjem.“
„To tedy ne,“ zarazila ji matka rozhodně. „Cizí lidi domů nepustím. Co když se něco stane? Kdo za to ponese odpovědnost? A ještě to tam zničí. Když to není jejich, je jim to jedno. Ne. Zamkla jsem je. Občas zajdu, zkontroluju schránku, otevřu okna, pustím vodu, aby trubky nezatuhly, a jdu pryč.“
„A poplatky?“ zkoušela to Hana znovu. „Vždyť je to hrozně drahé.“
„Zvládnu to. Důchod mám slušný.“
„Jenže ještě netopí,“ namítala dcera. „Až se zapne topení, nebudeš to mít z čeho platit. Nejrozumnější by bylo prodat všechny tři byty a přestěhovat se k nám. Byly bychom blíž.“
„Slepice nebude poučovat slepici,“ odbyla ji Božena podrážděně. „Řekla jsem, že prodávat nebudu. A dost.“
Hana nakonec odjela, aniž by matku přesvědčila. Přišel podzim. Radiátory se rozehřály. Zálohy na bydlení vyskočily nahoru. A Božena Sedláčeková začala čím dál častěji počítat peníze a přemýšlet, kde je vzít, aby všechno utáhla.