Začala tedy obvolávat rodinu. Nejprve zavolala dceři, potom i vnučce a vnukovi. Otevřeně prosila o finanční výpomoc, vysvětlovala, že platby za byty jsou příliš vysoké a sama je už nezvládá hradit.
Jenže každý z nich měl své starosti a vlastní rozpočet napjatý k prasknutí. Hana Vaněková s manželem Miloslavem Bednářem dávali nemalé peníze do chaty, kterou Miloslav zdědil a kterou se snažili dát postupně do pořádku. Jejich syn Lukáš Vaněk žil samostatně v pronajatém bytě, chodil do práce a odkládal si každou korunu stranou s vidinou vlastního bydlení. Ani on tedy neměl nazbyt. Aneta Janečeková s manželem na tom nebyli o nic lépe – také bydleli v nájmu a šetřili, co se dalo.
„Anetko, já bych babičce pomohl rád,“ rozčiloval se Lukáš při jednom hovoru se sestrou, „ale dávat peníze jen proto, aby se udržovaly ty rozpadající se byty, které se měly už dávno prodat, to mi hlava nebere.“
„Já vím,“ povzdechla si Aneta. „Myslím, že se babička prostě neumí rozloučit se vzpomínkami na své sestry. V těch bytech je všechno pořád tak, jak to zůstalo. Jako kdybys vešel do muzea. Byla jsem tam s ní, když jsem ji jela navštívit, sama mi to ukazovala. Nádobí na kuchyňské lince, hrnky a příbory na stole, oblečení přehozené přes židle, staré fotografie na stěnách, křišťál v kredenci. Dokonce tam má na parapetech pokojové květiny, o které se pořád stará. Nedávno mi vyprávěla, jak šla sbírat jablka z jabloně, co roste pod oknem bytu tety Aleny. Ta přece bydlela v přízemí a strom jí skoro lezl větvemi dovnitř.“
„Antonovky, Anetko! To jsou přece ta nejvoňavější jablka,“ říkala tehdy Božena Sedláčeková vnučce s jiskrou v očích. „Vzala jsem si vozík a šla. Nasbírala jsem plnou várku, uvařila kompot a zavařila šest třílitrových sklenic.“
„Babi, vždyť máš vysoký tlak,“ zhrozila se Aneta. „Co kdyby se ti zatočila hlava a upadla bys?“
„To je vzpomínka,“ odpověděla tiše babička. „Alenka mě každé září zvala, ať jdeme sbírat jablka na kompot. Vařila jsem ho a nosila jí ho. Byla nemocná, jedna ruka jí skoro nesloužila, s nohama na tom byla taky bídně, sotva chodila. Jaký by si sama vařila kompot? Tak jsem ji tím potěšila. A nosila jsem ho i Julii. Teď už ani nevím, kdo ho bude pít… Asi si ho budu popíjet sama, pomalu.“
V tom okamžiku se odmlčela a zadívala se z okna. Aneta cítila, jak hluboký smutek v sobě babička nosí.
„Ty byty neprodám ani je nikomu nepronajmu,“ pronesla Božena Sedláčeková skoro šeptem. „Nejde to.“
Uplynuly tři roky. Rodina jí dál pomáhala, jak jen mohla – jednou přispěla Hana s manželem, jindy Aneta, občas Lukáš. Skřípalo to, ale peníze na poplatky se vždy nějak sehnaly. Postupem času však přibývalo nespokojenosti a stížností. Na chatě Hany a Miloslava začala zatékat střecha a oprava spolkla obrovskou část úspor. Lukáš se stále nemohl dostat k vlastnímu bytu, navíc v práci ubylo zakázek a výplata šla citelně dolů. Hledal nové místo, ale zatím bez úspěchu. Aneta s manželem se mezitím intenzivně připravovali na příchod miminka – kupovali postýlku, kočárek, oblečení a dál platili nájem, zatímco se snažili spořit na vlastní bydlení.
„Tak se ke mně přestěhujte vy,“ navrhovala babička vnoučatům. „Nebo tam aspoň bydlete v těch bytech.“
„Ne, babi,“ kroutila hlavou Aneta. „Co bychom tam dělali? Práci bychom tam nesehnali. Ty bys měla spíš prodat a přijet k nám.“
„Jenže když ty byty prodám,“ bránila se Božena Sedláčeková, „tak za ty peníze si u vás koupím sotva garsonku. A tady mám tři byty! To je přece nemovitost. A navíc… bojím se toho. Bojím se, že mě někdo napálí. Já na to nemám, nezvládnu to. Až tu jednou nebudu, naložte s tím, jak uznáte za vhodné.“
Na jaře, když sníh konečně zmizel a zem začala osychat, se Božena Sedláčeková vydala na hřbitov za svými blízkými.
„Velikonoce jsou za dveřmi, je potřeba to tam dát do pořádku,“ mumlala si pro sebe, zatímco opatrně našlapovala po úzké pěšině mezi hroby. Náhrobky tu stály neuspořádaně a místy se stezka mezi nimi ztenčovala tak, že bylo nutné dávat pozor na každý krok.