…jindy se naopak nečekaně rozšířila, jenže po zimě se tam držela taková břečka, že se tím místem stejně nedalo projít. Nezbylo než se krčit na úzkých suchých ostrůvcích mezi loužemi a blátem.
V jednu chvíli Božena Sedláčeková špatně došlápla. Noha jí uklouzla a ona se bezmocně poroučela přímo do kaluže. Srdce se jí sevřelo strachem, že si něco zlomila, ale po pár vteřinách zjistila, že ji nic výrazně nebolí. Opatrně se přetočila na bok, zapřela se dlaněmi a s námahou se postavila. Když si začala oklepávat bundu, všimla si, že zip se při pádu vytrhl i s kusem látky. V tu chvíli k ní dolehl tlumený rozhovor.
Nedaleko od sebe stály dvě ženy, zřejmě také přišly uklidit hroby svých blízkých. Jedna z nich se rozpovídala o pobytu v lázních, o tom, jak se jí tam ulevilo a jak jí to prospěl zdraví. Zmínila se i o novém vysavači a o lehké, ale teplé zimní bundě, kterou si nedávno pořídila. Druhá ji poslouchala a nakonec se zvědavě zeptala, kde na to všechno vzala peníze.
„Prodala jsem byt po sestře Monice Tesařové,“ odpověděla žena a kývla hlavou směrem k náhrobku. „Byl už hodně zchátralý, potřeboval by velkou rekonstrukci, tak jsem ho pustila levně. Peníze jsem dala do banky, úroky chodí. Dcera mi vysvětlila, že je to takový pasivní příjem. Každý měsíc si něco vyberu a dopřeju si. Živí ať žijí, mrtvým patří vzpomínka — aspoň jsem mohla nechat udělat pořádný pomník.“
Božena Sedláčeková zůstala stát jako přikovaná. Ta slova se jí zavrtala do mysli. Když pak dokončila úklid, otřela hadříkem pomníky rodičů a položila čerstvé květiny, posadila se na lavičku. Slzy jí samovolně stékaly po tvářích. Tak moc ji bolelo pomyšlení, že sestry ani rodiče už nikdy nevrátí. V srdci je bude nosit navždy — ale byty? Opravdu má smysl je jen opatrovat? Nebylo by lepší je prodat?
Nakonec v sobě našla odvahu a pustila se do prodeje. Všechno proběhlo překvapivě hladce. Byty šly na odbyt rychle, protože i do jejich malého města se začali stěhovat lidé — hlavně ze severu a také z teplejších koutů Evropy. Nízké ceny nemovitostí pro ně byly velkým lákadlem.
Z prvních peněz nechala Božena Sedláčeková zhotovit sestřím důstojné pomníky. Cítila obrovskou úlevu, jako by z ní spadl dlouholetý kámen. Potom si pozvala řemeslníky na výměnu oken. Dům najednou prokoukl, bylo v něm tepleji a klidněji — stará okna už dávno netěsnila a v zimě jimi profukovalo. Pořídila si nový sporák i lednici. Všechno si dokázala objednat sama přes internet a technici jí to přivezli až domů.
S orientací v online světě jí pomáhal Lukáš Vaněk. Přijel za ní, zařídil připojení a vysvětlil jí základy. Notebook jí pak přivezl společně s Anetou Janečekovou — byl to jejich dárek, aby měla radost. Koupila si také novou bundu, hezkou a slušivou. A to nejdůležitější: část peněz uložila do banky, aby jí pravidelně přinášely úroky.
„Jsi šikovná, maminko,“ chválila ji Hana Vaněková. „Nemyslím si, že by se Julie Králová nebo Alena Tkadlecová zlobily. Udělala jsi správnou věc. Celé roky jsi šetřila na sobě, skoro jsi nejedla, nic sis nedopřála a málem sis zničila zdraví. Kvůli čemu? Aby z bytů byl památník?“
„Teď pojedu do lázní,“ usmála se Božena. „Už dlouho o tom sním. A Anetě jsem poslala peníze na pravnučku — děti přece pořád něco potřebují. Vám i Lukášovi taky pomůžu. Teď už můžu.“
„Děkujeme, mami, my to zvládneme,“ odpověděla Hana s úsměvem. „Hlavně buď zdravá.“
„Budu! Tolik plánů mám! Možná se podívám i k moři, aspoň jednou v životě. Ach, jak je svět hned hezčí, když se člověk nemusí bát o peníze…“
Hana se na matku dívala s radostí. Už dlouho ji neviděla tak svěží, veselou a plnou chuti do života.