– Kdy mi vrátíte ty peníze? – zeptala se Adéla Pavlíčeková chladným hlasem své tchyně.
– Jaké peníze? Ty jsi mi přece nic nepůjčila! – Dagmar Martinecová teatrálně pozvedla obočí a tvářila se upřímně nechápavě.
Na rtech se jí objevil mazaný úsměv a v očích se zableskla výzva, jako by říkala: Tak se snaž, dokaž to. Adéla si v tu chvíli naplno uvědomila, že nemá v ruce jediný důkaz. Pocit bezmoci ji zasáhl s plnou silou – stála proti ženě, která si byla jistá, že jí nic nehrozí.
Mezi Adélou a Dagmar Martinecovou už dlouhou dobu panovalo chladné příměří. Od prvních dnů manželství se tchyně vměšovala do jejich soukromí a pravidelně, téměř rituálně, přicházela každou sobotu kontrolovat domácnost. Její puntičkářství postupně přerostlo v absurditu. Jednou si dokonce klekla k posteli, vytáhla vatovou tyčinku a s vítězoslavným výrazem ji ukázala snaše.
– Myslíš si, že když utřeš prach jen nahoře, nikdo si toho nevšimne? – pronesla s okázalou výčitkou.
Právě tehdy Adéle došla trpělivost. Ačkoliv byla povahou klidná, tentokrát vybuchla. Sebrala tchyniny věci – kabelku, boty i kabát – a položila je přede dveře.
– Vraťte klíče. A bez ohlášení už k nám nechoďte, dodala rozhodně.
Dagmar Martinecová se pokusila sehrát roli ublížené matky před synem, jenže Rostislava Horáka už neustálé zásahy do jejich života vyčerpávaly. Postavil se na stranu manželky a dal jasně najevo, že takové chování tolerovat nebude.
Tchyně si křivdu uložila hluboko v sobě. Přestala chodit na inspekce, ale napětí nezmizelo. Adéla na oplátku přehlížela, že Rostislav své matce pravidelně finančně pomáhá, přestože Dagmar měla manžela s vlastním příjmem. Navenek spolu vycházely korektně, avšak o přátelství nemohla být řeč.
Právě proto Adélu zaskočilo, když ji Dagmar Martinecová jednou oslovila s prosbou.
– Nepůjčila bys mi peníze na pár měsíců? Chybí mi jen malá částka na opravu bytu, řekla nezvykle vlídně.
Adéla zaváhala. Část její mysli chtěla vztahy urovnat, druhá se zdráhala sahat na úspory. Navíc jí nebylo příjemné, jakým způsobem byla žádost podaná – tchyně si ji odchytla v kuchyni, zatímco manžel se synem seděli v obýváku, a mluvila polohlasem, téměř spiklenecky.
– Chci udělat manželovi překvapení. Jede na služební cestu a až se vrátí, bude všechno hotové, vysvětlovala Dagmar a pohotově reagovala na Adéliny pochybnosti.
– Musela bych to probrat s Rostislavem, odpověděla opatrně Adéla.
– S ním už jsem mluvila, souhlasil. Jen teď nemá hotovost – měnil auto, pojištění, znáš to…
Dagmar se rozpovídala, prosila pohledem a Adéla si ani neuvědomila, v jakém okamžiku povolila. Vytáhla peníze, které si šetřila na dovolenou, a půjčila je. Tchyně slíbila, že vše vrátí nejpozději za dva měsíce.
Neoklame mě, uklidňovala se Adéla v duchu. Jsem přece manželka jejího syna, ty peníze jsou vlastně i Rostislavovy. Žádná matka by svému dítěti vědomě neublížila.
Tato jistota se však rozpadla ve chvíli, kdy Rostislav, zabraný do telefonu, podrážděně vyhrkl:
– Tak to máma zase přišla s další pitomostí!
– Jakou? zbystřila Adéla.
– Soutěží s kamarádkou Šárkou Tomášekovou, kdo z nich je lepší. Chvíli si kupují značkové kabelky a porovnávají ceny, pak chodily na angličtinu – ale ne obyčejný kurz, musel být soukromý lektor, rodilý mluvčí. Teď vymyslely další klání. Rozhodly se pěstovat růže. Máma překopala celou zahradu a koupila šíleně drahé keře, podívej.
Ukázal jí fotografie luxusních růžových keřů. Adéla však necítila obdiv, jen mrazivé poznání. Okamžitě jí problesklo hlavou: Tak sem zmizely moje peníze. Dagmar mě vědomě obelhala.
Rostislav pokračoval:
– Táta jí tyhle hloupé soutěže už zakázal. Máma utrácí za koníčky nehorázné částky a pak je nechá ležet ladem. Anglicky neumí ani slovo, kabelka se někde povaluje bez užitku…
Jeho hlas zněl podrážděně a Adéla cítila, že právě tady se schyluje k okamžiku, kdy už nebude možné mlčet a pravda se bude muset dostat na povrch.