Adéla poslouchala dál a Rostislav se už ani nesnažil brzdit:
– Uvidíš, za chvíli ty růže poletí na kompost. Vyhozené peníze. Jinak je to normální ženská, ale když ji to chytne, úplně se zblázní. Utrácí bez rozmyslu za nesmysly. Dřív si půjčovala po známých, táta to pak hasičsky splácel. Netuším, kde na to vzala tentokrát.
Byla to ideální chvíle říct nahlas pravdu: Ty peníze dala tvoje máma hlupačka, která netušila, že živí další z jejích posedlostí.
Jenže Adélu zalil stud. Jak snadno naletěla prosebným očím a zlomenému hlasu. Připadala si směšně a slabě.
Tiše vyklouzla z obýváku, zamkla se v koupelně, aby ji manžel neslyšel, a s bušícím srdcem vytočila číslo Dagmar Martinecové.
– Dagmar, nutně potřebuju peníze. Můžete mi je dnes vrátit?
– Jaké peníze? Proč bych ti měla něco dávat?! vyjela Dagmar tak přesvědčivě, že Adéla na okamžik zapochybovala, jestli si celý rozhovor o půjčce jen nevymyslela.
– Mluvím o částce na rekonstrukci bytu. Dala jsem vám ji, abyste připravila překvapení pro Bedřicha Veselého, až se vrátí ze služební cesty, připomněla klidně, i když se jí třásl hlas.
– Žádná rekonstrukce, žádná cesta. Blouzníš. Vůbec netuším, o čem mluvíš. Už mi nevolej, uťala to Dagmar a bez rozloučení zavěsila.
Adéla zůstala zírat na zhasnutý displej. Pak si oblékla kabát a rozjela se k ní. Dagmar jí však ani neotevřela. Stála za zavřenými dveřmi a mluvila skrz práh, tvrdohlavá a chladná.
– Nikdy jsi mi žádné peníze nedala. Nic ti nedlužím. Máš nějaký důkaz? Nemáš. Tak přestaň dělat scény.
V jejích očích se zračila posměšná jistota. Adéla skutečně neměla v ruce nic – žádnou smlouvu, žádný převod. Dagmar si tehdy vynutila hotovost se slovy, že takhle je to bezpečnější, protože karta ji prý svádí k utrácení.
A teď už bylo jasné proč. Udělala to schválně. Aby po sobě nezanechala žádné stopy, došlo Adéle.
– Máme vyřízeno, běž. Nemám čas. Ne každý si může uprostřed dne jezdit taxíkem, odsekla Dagmar a zabouchla dveře.
Adélu bodlo, že si všimla i toho, jak přijela. Bez energie se vydala ke bráně. Pohled jí sklouzl na záhony. Růžové keře lemovaly pozemek jako z katalogu. I ona, která se v květinách vůbec nevyznala, musela uznat, že vypadají nádherně.
Vyhraje tu svou soutěž, pak na ně zapomene – a já zůstanu bez koruny, problesklo jí hlavou. Vztek v ní přetekl. Přiskočila ke keři a ulomila největší, nejbohatší květ. Uprostřed zůstal jen zohavený pahýl. Ten drobný akt zloby jí paradoxně přinesl úlevu.
Adéla nikdy nenašla odvahu přiznat Rostislavovi, že financovala další rozmar jeho matky. O to víc, když on i Bedřich Veselý reagovali na nový koníček Dagmary spíš podrážděně než nadšeně. Bedřich se rozčiloval nejvíc:
– Kvůli růžím předělala celý pozemek a mě nutí se o ně starat. Jakmile jsem chtěl postavit gril, hned bylo řečí, že nejsme milionáři a že ničíme zahradu. Peníze jsem jí omezil, a stejně si je někde sehnala.
Adéla si povzdechla a vyčetla manželovi:
– Proč jsi mi nikdy neřekl, že má tvoje máma takovou slabost?
– A co na tom záleží? Tvoje peněženka tím přece netrpí, nechápal Rostislav.
Raději zmlkla. Příležitostí ke zpovědi měla spoustu, ale s každým dalším dnem by její přiznání znělo trapněji. Navíc se děsila pohledu zklamání v očích manžela i tchána.
Ale tohle Dagmar Martinecové odpustit nedokážu, slíbila si v duchu.
Dagmar jako by na celý podvod zapomněla. Naplno se ponořila do směšného soupeření se svou kamarádkou a své růže vystavovala jako trofeje. Když Adéla s Rostislavem přijeli na návštěvu, Dagmar je okamžitě táhla na zahradu, aby se pochlubila.
– Počkej, až přijede Šárka… začala vítězoslavně, zatímco se zadívala na záhony s blaženým úsměvem.