– Jen ať dorazí, pukne závistí. Její růže za moc nestojí, pochlubila se Dagmar Martinecová samolibě a vítězoslavně se usmála.
Zasněně se zadívala někam do dálky, jako by už před sebou viděla Šárku Tomášekovou s nuceným úsměvem a očima zkalenýma žárlivostí. Ten obraz ji evidentně hřál u srdce víc než samotné květiny.
Adéle Pavlíčekové to konečně došlo naplno. Ona si už ani nevzpomene, že kvůli tomuhle hloupému soupeření okradla vlastní rodinu, pomyslela si hořce. Bez mrknutí oka vytáhla peníze ze synova rozpočtu – a mně klidně zalhala. V hrudi se jí zvedla vlna zlosti. Je ti to úplně jedno. Tak dobře… o ty tvoje růže se postarám.
Toho večera, když všichni seděli v obýváku u televize, se Adéla nenápadně vytratila ven. V kůlně popadla první láhev s tekutinou, která jí přišla pod ruku, ani se neobtěžovala číst etiketu, a bez váhání obsah vylila ke kořenům růžových keřů.
Po celý týden, který s Rostislavem u jeho rodičů trávili, v tom pokračovala. Pravidelně „přihnojovala“ záhony a s trpkým zadostiučiněním sledovala, jak růže den ode dne chřadnou. Listy ztrácely barvu, poupata se neotvírala. Dagmar Martinecová byla bez sebe. Pobíhala po zahradě, zkoušela všechno možné a propadala panice, protože příjezd nenáviděné kamarádky se blížil.
– Co se jim proboha stalo?! vyhrkla zoufale, když si prohlížela seschlý keř.
– Třeba zahradničení není úplně váš obor, poznamenala Adéla s andělsky nevinným výrazem.
Dagmar po ní šlehla ostrým pohledem. Adéla měla co dělat, aby se nerozesmála. Nevšimla si však, že Bedřich Veselý její reakci pozorně sleduje.
Ještě ten večer zamířila znovu do kůlny. Otočila se – a málem vrazila přímo do tchána. Bedřich Veselý si ji mlčky přeměřil: zarudlé tváře, láhev s chemií v ruce. Pak se ozval tvrdým hlasem:
– Tak ty jsi ta, co se mi tu pořád motá. Myslel jsem si o tobě víc. Moje žena se s těmi květinami dřela celé měsíce a teď kvůli nim nespí.
Stejně už nemám co ztratit, prolétlo Adéle hlavou. Vztek, který v sobě dusila, vytryskl ven dřív, než ho stačila zastavit.
– Ať se raději trápí tím, jaká je lhářka a pokrytec!
Slovo dalo slovo a Adéla Bedřichovi vysypala celý příběh – od začátku až do konce. Jak mluvila, jeho výraz se měnil: nejdřív nechápavý, pak podezřívavý, až nakonec smutně smířený.
– No potěš… Dagmar to teda pěkně přehnala, zamumlal. A já mám taky svůj díl viny. Měl jsem tě varovat. Jakmile se ona a Šárka chytí, ztrácí soudnost. Soutěží spolu už od mládí, ještě z dob, kdy jsme se poznali…
Na chvíli se zamyslel, pak se ale obrátil k Adéle přísně:
– Jenže ani ty nejsi bez chyby. Proč jsi tak dlouho mlčela? Styděla ses, že tě napálila?
Adéla rozpačitě přikývla. Bedřich si povzdechl a rozhodně uzavřel:
– Tak dost. S ničením květin okamžitě přestaň. Když oplácíš zlo zlem, nejsi o nic lepší. S Dagmar si promluvím já. Nějak se v tom soupeření utrhla ze řetězu. Mám plán – ty mi jen pomoz.
Do příjezdu Šárky Tomášekové se růže vzpamatovaly. Nebyly sice tak okázalé jako dřív, ale působily zdravě a upraveně. Hostka je pochválila, i když z ní komplimenty lezly přes zuby, a Dagmar Martinecová byla viditelně spokojená.
Šárka je podrážděná. Takže prohrála, pomyslela si Dagmar s uspokojením.
Dobrá nálada ji neopustila ani u večeře, kterou mimochodem připravila Adéla. Tchyně měla plné ruce práce s posledními úpravami zahrady a vaření přenechala snaše.
Když Šárka pochválila pečeni, ozval se Bedřich Veselý:
– Ta tvoje snacha vaří asi ještě líp, ne? Jestli se nepletu, dělá v restauraci.
Šárka, stále ještě dotčená neúspěchem na zahradě, se chytla nabídnutého tématu s chutí:
– Ale jistě. U nich se večeří o deseti chodech, samé lahůdky, člověk má pocit, že sedí v michelinské restauraci.
Dagmar okamžitě kontrovala:
– Jídlo má hlavně chutnat, ne si na něco hrát. Poctivá domácí kuchyně je nejlepší. Třeba ty Adéliny masové palačinky…
Nad stolem to vypadalo, jako by mezi nimi létal neviditelný tenisový míček. Dagmar Martinecová a její přítelkyně se pustily do dalšího kola svého nekonečného souboje – tentokrát o to, která snacha je lepší hospodyňka – a Adéla jen mlčky poslouchala, jak se hra začíná nebezpečně rozjíždět dál.