V tom slovním přestřelování si obě ženy neúnavně přihrávaly komplimenty, každá pečlivě chválila právě tu svou snachu. Adéla Pavlíčeková seděla trochu zaskočeně a poslouchala, jak je vykreslována jako vzorná hospodyňka posedlá čistotou, mistryně vařečky a téměř dokonalá bytost. Za celých pět let manželství s Rostislavem Horákem od Dagmar Martinecové nikdy nic podobného neslyšela, a proto jí ta slova zněla skoro cize.
Bedřich Veselý zachytil její pohled, nenápadně na ni mrkl a pak se s hranou nevinností obrátil na návštěvu:
– Vy se o svou snachu asi umíte hezky postarat, že?
– Samozřejmě, nedávno jsem jí koupila drahou kosmetiku. Ať jen kvete a je ještě krásnější, – chopila se slova Šárka Tomášeková.
– A já jsem Adéle pořídila auto, – pronesla Dagmar Martinecová s vítězoslavným výrazem.
V tu chvíli se všichni potichu pousmáli. Adéla s manželem i tchánem dobře věděli, že peníze na vůz půjčil hned na začátku manželství Bedřich Veselý a že dluh byl dávno splacený.
Adéla už mezitím pochopila, kam Bedřich svými poznámkami míří. Počkala si, až se rozhovor stočí správným směrem, a pak klidně přihodila:
– Je skvělé, že jste synovi se snachou zaplatili dovolenou v Egyptě. My s Rosťou už dlouho sníme o Thajsku. Dokonce si šetřím, ale pořád se mi nedaří dát dohromady potřebnou částku. Thajsko je přece jen o dost dražší.
– Proč mladým nepomoct, ať taky něco vidí ze světa. Jsme přece rodina a snachu mám ráda jako vlastní dítě, – odpověděla Šárka Tomášeková slavnostním tónem a koutkem oka si měřila svou kamarádku.
– To má vaše snacha ale štěstí, – povzdechla si Adéla obdivně, zatímco Rostislav na ni hleděl s rostoucím nepochopením.
Bylo zřejmé, že se ji chystal zarazit, protože takový rozhovor jí nebyl vůbec podobný. Jenže než stačil cokoliv říct, Dagmar Martinecová, která už dávno posedávala jako na trní, vyhrkla:
– Vždyť i pro mě je Adéla jako dcera. Já jim s Rosťou přece koupím zájezd do Thajska, už jsem se dokonce dívala po jednom!
Dagmar si ani nestihla vychutnat kysele zkřivený obličej své sokyně. Adéla se k ní okamžitě vrhla, objímala ji, chválila a vzápětí nadšeně navrhla:
– Nemohly bychom ten zájezd objednat hned teď? Právě běží výhodné slevy, sama jsem to viděla. Aspoň byste ještě ušetřila.
Dagmar znatelně zaváhala. Bylo patrné, že by nejraději couvla, jenže z druhého konce stolu ji propaloval pohled dlouholeté rivalky. Myšlenka na druhé vítězství během jednoho dne byla příliš lákavá.
– No… ano, klidně to vezmeme hned, – procedila skrz úsměv, který připomínal grimasu po zakousnutí do citronu. – Jen nevím, jestli mi to vyjde…
– Kdyžtak něco přidám, – ozval se Bedřich Veselý. – Vrátíš mi to později, až prodáme ty tvoje růže. Stejně tě brzy omrzí.
Jeho hlas zněl sice lehce ironicky, ale pohled měl tvrdý a nekompromisní. Pod tím pohledem Dagmar znervózněla, její jistota se začala drolit. Přesto nedokázala potlačit pohled plný zloby, který vrhla po snaše.
„Tak přece,“ pomyslela si Adéla s tichým zadostiučiněním. „Teď jsi v pasti a dobře to víš. A mně tě opravdu líto není.“
Dagmar Martinecová nakonec dovolenou pro syna a snachu skutečně zaplatila. Částka byla dokonce výrazně vyšší než ta, kterou si kdysi půjčila, ale neodvážila se protestovat. Ještě ten večer Adéla zaslechla ozvěny nepříjemné hádky mezi tchyní a jejím mužem.
– Tak teď si to vyžer. Nikdo tě nenutil slibovat! Třeba už konečně přestaneš s těmi nesmyslnými exhibicemi, – zněl Bedřichův hlas.
Růžové keře, kvůli nimž se celý příběh vlastně rozjel, časem z pozemku zmizely a nikoho už nezajímaly. Místo nich si Bedřich Veselý splnil dávný sen a postavil na zahradě pořádný gril. Dagmar Martinecová působila zlomeně, ztichla a její někdejší soutěživé jiskření se vytratilo, jako by ji souboje s kamarádkou přestaly bavit.
„Možná jí to konečně dojde,“ uvažovala Adéla s lehkou ironií. „Třeba pochopí, jak pošetile ty peníze utratila kvůli cizím rozmarům. Beru to jako lekci. Kdo se pouští do hloupých her, musí počítat s hloupou výhrou. Život si nakonec všechno srovná sám.“