Letní ráno bylo k zalknutí. Vzduch se ani nehnul a v kuchyni se nedalo dýchat. Sofie Martinecová stála u dřezu a bezmyšlenkovitě drhla talíře po snídani. Pohyby měla automatické, hlavu prázdnou – dokud se z verandy neozvaly tlumené hlasy.
Nepokoušela se poslouchat cizí rozhovor. Prostě se to stalo. Hlas tchyně, Libuše Sedláčekové, byl nezvykle hlasitý, napjatý a plný rozhořčení.
„No uznej sama, Lenko,“ rozčilovala se, „tři roky jsou spolu a výsledek žádný. Žádné dítě, žádný pořádný posun. Sedí si v krámě a prodává hadry. Přitom mohla…“
Sofie ztuhla s mokrým talířem v rukou. Na okamžik měla pocit, že se jí zastavilo srdce, aby se hned nato rozbušilo až někde v krku. Bylo jasné, o kom je řeč. O ní.
„Libuško, nepřeháněj,“ zazněl smířlivý hlas sousedky Lenky Kratochvílové. „Sofie se snaží, dělá, co může…“
„Snaží?“ uchechtla se tchyně pohrdavě. „Podívej se na Miroslavu Horákovou, dceru Semjonových – to je snaživá ženská! Dvě práce, manželovi pomáhá s podnikáním, dítě má, postavu si udržela. A tahle…“ Libuše se odmlčela tak výmluvně, až to bodlo. „Víš, co vyvedla včera?“
Sofie zavřela oči. Věděla to moc dobře. Včera udělala banální, ale pro ni osudovou chybu – přesolila boršč. Obyčejnou polévku, kterou vařila nesčetněkrát. Jenže tentokrát se něco pokazilo.
Možná proto, že celou noc probrečela nad dalším negativním těhotenským testem.
„Zkazila boršč!“ oznámila tchyně triumfálně. „Představ si to. Přijdu do kuchyně a tam… soli tolik, že se to nedalo jíst! Chudák můj Vavřinec, ani slovo neřekl, všechno snědl. Takový vychovaný kluk…“
Sofie se v duchu hořce pousmála. „Chudák Vavřínek“ – pětatřicetiletý vedoucí oddělení ve velké firmě, její manžel. Polévku skutečně snědl do poslední lžíce. Dokonce si přidal. A pak se jí dlouho omlouval za chování své matky.
„A přitom jsem jí to říkala,“ pokračovala Libuše Sedláčeková neúnavně, „učila jsem ji, ukazovala, jak se to má dělat. K ničemu. Jako by všechno dělala naschvál, jen aby mi šla proti srsti.“
Sofii se rozklepaly ruce. Talíř jí vyklouzl a s hlasitým rachotem dopadl do dřezu. Naštěstí zůstal celý.
„Co to bylo za ránu?“ zarazila se sousedka.
„Ale nic,“ mávla tchyně rukou. „Ona tam myje nádobí. Kdybys slyšela, jak s ním obvykle mlátí – jak v závodní jídelně.“
Sofii se do očí nahrnuly slzy. Tři roky. Celé tři roky se snažila být dokonalou manželkou i snachou. Vařila, uklízela, chodila do práce, absolvovala vyšetření, doufala, zkoušela znovu a znovu otěhotnět… A odměnou jí byla jen kritika, nespokojené poznámky a věčný pocit, že nikdy nebude dost dobrá.
„A ještě jsem Vavřincovi říkala před svatbou,“ neustávala Libuše, „ať si to rozmyslí, ať nespěchá. Jsou přece i lepší, rozumnější holky. Třeba Veronika Vaněková…“
Sofie tiše zavřela kohoutek. Šum vody ustal a každé další slovo teď znělo až bolestně zřetelně.
„Libuško, to už přeháníš,“ ozvala se znovu Lenka Kratochvílová. „Sofie je slušná holka. Vychovaná, hodná…“
„Hodná!“ odfrkla si tchyně. „Víš, co provedla minulý týden? Přitáhla domů kotě z ulice! Dokážeš si to představit? Vavřínek má alergii, a ona si klidně donese kočku! Naštěstí jsem si toho všimla včas a ten nesmysl zarazila.“
Sofie si bolestivě skousla ret. Kotě našla cestou z práce – malé, promoklé a třesoucí se… a právě v té chvíli příběh plynule směřoval k dalšímu odhalení, které mělo následovat.