Malé tělíčko bylo úplně promáčené deštěm, sotva stálo na nohou. Vavřinec sice alergii měl, ale jen mírnou, a sám tehdy navrhl, že by se kotě mohlo aspoň na čas nechat doma. To Libuše Sedláčeková rozpoutala hysterii a prosadila, že zvíře musí okamžitě pryč – nejlépe do útulku, aby byl klid.
„A ta její práce…“ pokračovala tchyně neúnavně dál. „Prodavačka v obchodě s oblečením! S vysokoškolským diplomem! Vždyť by mohla budovat kariéru, jako Vavřínek. Jenže ona prý chce pracovat s lidmi. A že má plat směšný? To je podle ní asi detail!“
Sofie Martinecová si rukávem tiše setřela slzy. Právě práce byla jediným místem, kde měla pocit, že něco znamená. Kde ji brali vážně, kde si jí vážili kolegové i zákazníci. Tam nebyla jen „Vavřincova manželka“ nebo „snacha Libuše Sedláčekové“. Tam byla sama sebou.
„A víš, co je na tom všem úplně nejhorší?“ Tchynin hlas se ztišil, jako by se chystala odhalit cosi zakázaného. „Včera jsem se jí náhodou podívala do telefonu…“
Sofii přeběhl mráz po zádech. Včera si psala s kamarádkou, otevřeně si stěžovala, svěřovala se se strachem a únavou…
„Ona si píše s psycholožkou!“ vyštěkla Libuše. „Představ si to! Prý má deprese. Ona! S takovým manželem, s takovou tchyní! Já v jejím věku…“
V tom okamžiku se v Sofii cosi zlomilo. Jako by někdo přepnul vypínač. Slzy zmizely, třes se vytratil. Pomalu si osušila ruce utěrkou, vytáhla z kapsy telefon a vytočila číslo.
„Vavřinci? Ahoj, lásko. Potřebujeme si vážně promluvit. Ano, hned teď. Je to důležité. Počkám doma.“
Položila telefon, zkontrolovala, jestli je zavřený kohoutek, pečlivě pověsila utěrku a odešla z kuchyně. Nastal čas něco změnit. A začít musela upřímností – k sobě, k manželovi a možná i k jeho matce.
Venku se mezitím rozpršelo. Jemné kapky bubnovaly do oken, jako by se i příroda snažila smýt nahromaděnou hořkost a křivdy dusného letního dopoledne.
Vavřinec dorazil za čtyřicet minut. Sofie se mezitím převlékla, stáhla vlasy do uhlazeného culíku a přetřela si rty oblíbenou rtěnkou, kterou si obvykle schovávala jen na výjimečné chvíle. A tahle byla přesně taková.
Zabouchly se dveře a z předsíně zazněly rychlé kroky.
„Sofie?“ ozval se manželův hlas, plný obav. „Co se děje?“
Vyšla za ním klidná, rovná v zádech, soustředěná. Vavřinec zůstal stát ve dveřích, ani si nesundal sako. V očích měl neklid.
„Musíme si promluvit,“ řekla pevně. „O nás. O tvé mámě. O všem.“
Pomalu pověsil sako na věšák.
„Stalo se mámě něco?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Sofie. „Je v pořádku. Sedí na verandě, popíjí čaj s Lenkou Kratochvílovou a rozebírá, jak neschopná snacha jsem.“
Vavřinec zbledl.
„Cože…?“
„Sedni si,“ ukázala na gauč. „Bude to dlouhé.“
Vyprávěla mu všechno. O tom, co slyšela za zavřenými dveřmi. O neustálých výtkách a drobných, ale vyčerpávajících útocích. O tom, že jeho matka čte její soukromé zprávy. O marné snaze vyhovět představě dokonalé snachy. O návštěvách psycholožky. O únavě z předstírání, že je všechno v pořádku.
Vavřinec mlčel. Jen čelistní svaly se mu napínaly a povolovaly, zatímco každé její slovo v něm zanechávalo stále hlubší stopu…