Vavřinec si promnul kořen nosu a na okamžik se odmlčel, jako by si v hlavě ještě jednou srovnával slova, která musí zaznít.
„Ne,“ pronesl konečně a zhluboka se nadechl. „Se Sofií jsme se rozhodli odstěhovat. Najdeme si byt jinde, v jiné části města.“
Libuše Sedláčeková zbledla tak, že to bylo patrné i v tlumeném světle lampy.
„Cože? Ale… jak to mám zvládnout bez vás?“ vyhrkla a prsty nervózně svírala kapesník.
„Nebudeš bez nás, mami,“ odpověděl klidně. „Budeme jezdit na návštěvy, zavoláme si. Jen už nebudeme bydlet pod jednou střechou.“
V místnosti se rozhostilo ticho, které bylo téměř hmatatelné. Ručičky hodin na zdi odměřovaly čas a za okny bylo slyšet déšť bubnující na parapet.
O půl roku později
Sofie stála u okna jejich nového bytu a tiše pozorovala, jak se z nebe snáší první sněhové vločky.
„Na co myslíš?“ zeptal se Vavřinec, když ji zezadu objal a bradou se jí opřel o temeno hlavy.
„Na to, kolik se toho za těch pár měsíců změnilo,“ usmála se. „Pamatuješ, jak jsme se sem v srpnu stěhovali? A jak tvoje máma plakala…“
„Pamatuju,“ povzdechl si. „Ale mám pocit, že to nakonec pomohlo všem.“
Sofie přikývla. Po jejich odchodu se Libuše Sedláčeková dva týdny neozvala – demonstrativní ticho plné uraženého smutku. Pak přišly uplakané telefonáty, výčitky i pokusy vzbudit lítost. Jenže Vavřinec tentokrát neustoupil. A pomalu, skoro nepozorovaně, se ledy začaly hýbat.
„Víš, že mi včera volala?“ řekla Sofie. „Jen tak, aby se zeptala, jak se mám. Bez rad, bez kritiky. Prostě jsme si povídaly jako normální lidé.“
„Taky jsem si všiml, že je nějak… mírnější,“ zamyslel se Vavřinec. „Možná si uvědomila, že když to přežene, může nás ztratit úplně.“
„A že neustálá kontrola všechno jen ničí,“ doplnila Sofie. „Psycholožka říká, že je to obrovský krok dopředu. Pro ni i pro nás.“
Otočila se k manželovi.
„Mimochodem, už dlouho ti chci něco říct…“
„Co?“ znejistěl. „Děje se něco?“
„Ano,“ usmála se tajemně. „Pamatuješ, jak jsme mluvili o kočce?“
„Jo, ale…“
„Včera jsem byla v útulku. Je tam jedna malá – tříbarevná, chlupatá, s bílými tlapkami. Našli ji na ulici, skoro stejně jako to kotě tehdy.“
Vavřinec se na ni zadíval pozorně.
„Víš přece, že mám alergii…“
„Vím,“ přikývla. „Proto jsem byla u alergologa. Existují kapky a když se o kočku správně staráš…“
„Takže ty už máš všechno promyšlené,“ zasmál se.
„Nejen to,“ vytáhla Sofie z kapsy malý plastový předmět. „Ještě něco.“
Vavřinec zůstal zírat na dvě čárky na testu.
„To je…“ zarazil se. „To znamená…?“
Přikývla a vzápětí se ocitla v jeho pevném objetí.
„Jen to zatím neříkej mámě,“ zašeptala. „Chci jí to říct sama. Příští týden, až za ní pojedeme na narozeniny.“
„Jsi si jistá?“ zeptal se tiše a podíval se jí do očí.
„Ano,“ odpověděla bez zaváhání. „Ať bylo cokoli… má právo to vědět mezi prvními. Bude z ní babička.“
Za oknem dál padal sníh a zahaloval město do bílého ticha. A u okna v novém bytě stáli dva lidé, kteří už vlastně nebyli jen dva. Byl to začátek další kapitoly – příběhu, kde měl každý své místo, svou roli a právo být sám sebou.