— Okamžitě to vrať zpátky! To není pro tebe!
Ctiborův hlas mi projel ušima tak ostře, že jsem sebou trhla. Pětiletý Matěj Konečný se lekl a pustil z rukou vakuově balený plátek uzené klobásy. Dopadl na lino s tupým plesknutím. Naštěstí se obal neroztrhl.
Ctibor byl u něj během vteřiny. Klobásu sebral, otřel ji o tepláky, které měl na sobě, a bez zaváhání ji vrátil do lednice. A schválně úplně nahoru, tam, kam Matěj ani nedosáhne.
— Ctibore, co to děláš? — stála jsem u sporáku a míchala polévku. Do nosu se mi vkrádal spálený pach cibulky, protože jsem místo vaření sledovala tuhle scénu. — Vždyť chtěl jen chleba se salámem.
— Přežije, — zavrčel a zabouchl dveře staré lednice Indesit, kterou splácíme už třetí rok. — Ať si dá kaši. V hrnci je pohanka. Je zdravá.
— Ale je úplně bez ničeho. Řízky došly už včera.
— Tak mu uvař vejce! — otočil se ke mně. Ve tváři měl rudou nespokojenost. — Jsi máma, nebo co? Ta klobása je pro mámu. Stejně jako plísňový sýr a losos. Zítra má kulatiny, šedesát. Koupil jsem delikatesy, aby byla oslava důstojná. A vy tady… sotva něco přinesu, hned to zmizí. Jak kobylky.
Vypnula jsem plyn. Polévka se ještě dala zachránit, ale moje nálada shořela do základů.
Přešla jsem ke stolu. Ubrus byl ulepený a posetý zaschlými skvrnami od čaje. Matěj seděl na stoličce, popotahoval a mnul si oko pěstičkou.
— Mami, já mám hlad, — zašeptal.
— Hned, broučku. — Pohladila jsem ho po vlasech, hebkých a voňavých po dětském šamponu.
Z chlebníku jsem vytáhla bílý chleba, odkrojila krajíc a potřela ho máslem. Jen slabounce — docházelo a výplata byla ještě daleko.
Navrch jsem položila kolečko levné „doktorské“, kterou jsem vzala ve slevě v supermarketu.
Matěj se do chleba pustil hned, hltal a ukusoval velká sousta.
Ctibor to sledoval s výrazem znechucení.
— Vidíš? Jí. A ty pořád, že má hlad. Rozmazluješ je, Veroniko.
— Rozmazluju? — otočila jsem se k němu. V hrudi se mi začal rozlévat chladný, lepkavý vztek. — Ctibore, měsíc žijeme na těstovinách. Johaně Jelínkové se rozpadly zimní boty a chodí v teniskách, a na nové…
V tu chvíli jsem cítila, že další slova už stejně nikdo slyšet nechce — a že tenhle rozhovor bude mít pokračování.