— Rybu… — vydechla Johana téměř neslyšně. — Mami, já bych si dala rybu. Strašně dlouho jsem ji neměla.
Zatmělo se mi před očima.
Rybu. Dítě si přeje obyčejnou rybu. A její otec veze ryby a další drahé věci své matce, která má cukrovku i cholesterol a půlku z toho by stejně jíst neměla.
Oblékli jsme se a vyrazili. Na sebe jsem si vzala jediné šaty, které se daly nazvat slušnými. Sloužily mi už pátým rokem, v prsou táhly, ale nové jsem si dovolit nemohla.
Dorazili jsme krátce po druhé.
Dveře otevřela Marta Horáková. Měla na sobě sametový župan, vlasy natupírované, ve vzduchu se mísila těžká vůně parfému Rudá Moskva a pečeného kuřete.
— Tak jste tady. Pojďte dál. Ale potichu, bolí mě hlava.
V obýváku byl prostřený stůl.
Upravený, slavnostní. Hezký ubrus, skleněné mísy, naleštěný křišťál.
A pak talíře.
Na nich brambory vařené ve slupce. Obyčejný slaneček s cibulí. Bramborový salát. Vinný salát. Kuře pečené vcelku.
Mlčky jsem si stůl prohlížela.
— A kde je… — uniklo mi.
— Co jako? — Marta Horáková se usadila do čela.
— Ryba. Kaviár. Balyk. Sýr s plísní. Ctibor to přece přivezl.
Ctibor Pospíšil seděl vedle ní. Obličej měl rudý, pot mu perlil na čele. Nervózně rovnal ubrousek a mnul knoflík u košile.
— Ale to… — mávla rukou. — To mi Ctibůrek koupil jako dárek. Uklidila jsem to. Proč by to mělo ležet na stole? Stejně byste to neocenili. Děti by to rozmatlaly, rozházely. Mně to vydrží dlouho. Já mám ráda ráno ke kávě chleba s rybičkou…
V uších mi začalo pískat.
Johana, sedící vedle mě, sklopila hlavu. Viděla jsem, jak křečovitě sevřela vidličku, až jí zbělely klouby.
— Takže… — mluvila jsem pomalu, s vyprahlým hrdlem. — My to jíst nebudeme? Ctibor to koupil pro naši rodinu. Z peněz, které nedal domů. Zatímco moje děti dojídaly nejlevnější salám.
— Veroniko! — vyskočil Ctibor. — Drž hubu! Co to meleš? Nic jsem neutajil! Byla to prémie! Moje peníze!
— Tvoje? — vstala jsem, židle hlasitě zadrhla o podlahu. — Máme hypotéku, Ctibore. Dlužíme za energie. Dcera nemá pořádné boty. A ty kupuješ matce lahůdky, aby je jedla sama?
— Nepočítej sousta v cizích ústech! — vyjekla tchyně. — Drzá huso! Věděla jsem, že taková jsi! Chudinka bez vděku! Přišla jsi k hotovému a ještě si dovoluješ!
— K hotovému? — zasmála jsem se, hystericky, s knedlíkem v krku. — Já makám jako kůň. Já vytírám podlahy…