…abych našetřila aspoň něco na ovoce pro tvoje vnoučata. A ty… ty před nimi schováváš jídlo? Před vlastní krví?
— Nikdo tu hlady neumírá! — odsekla Marta Horáková. — Podívej se, jaké mají tváře. Ať si dají brambory, ty stačí!
V tu chvíli Johana Jelínková nečekaně vstala od stolu.
— Já už brambory nechci. Já chci domů.
Matěj Konečný, vyděšený křikem dospělých, se rozplakal.
— Jdeme, — řekla jsem klidně a stiskla Matějovu ruku. — Johano, obleč se.
— Kam si myslíš, že jdeš?! — zařval Ctibor Pospíšil. — Sedni si! Nedělej mi ostudu!
— Já nikoho neztrapňuju. Jen si zachraňuju poslední zbytky sebeúcty. A mimochodem i té tvojí. I když tam už není moc co zachraňovat.
Přesunuli jsme se do předsíně. Ctibor vyletěl za námi.
— Jestli odejdeš, už se sem nevrátíš! Vyměním zámky!
— Byt je psaný na mě, Ctibore. Hypotéku platím já. Takže zámky budu měnit já. Ty si pak své věci vyzvedneš u maminky. Spolu s tou rybou.
Oblékali jsme se beze slov. Z pokoje se ozýval křik o nevděčných sviních. Ctibor stál ve dveřích, ruce sevřené v pěst.
— Toho budeš litovat, Veroniko. Kdo tě bude chtít se dvěma dětmi?
— Děti mě chtějí. Já sama sebe taky. A chlap, který bere jídlo vlastním dětem kvůli rozmarům své matky, mi nechybí.
Vyšli jsme ven. Mráz štípal do tváře, vítr zalézal pod oblečení. Johana se třásla v tenké bundě.
— Mami… — zašeptala. — My tu rybu vážně neochutnáme?
Zastavila jsem se, vytáhla telefon a otevřela bankovní aplikaci. Na kreditce zbývalo pět tisíc korun limitu.
— Ochutnáme. Hned teď. Zajdeme do obchodu. Koupíme rybu. A dort. A taky ten sýr, co máš ráda.
— A táta?
— Táta ať si dá brambory. Se svojí mámou.
Večer jsme si doma udělali malou hostinu. Na kuchyňském stole byla pstruhová porce, dobrá šunka, dort Praha. Smáli jsme se, koukali na komedii.
Ctibor nepřišel. Neozval se.
V noci dorazila zpráva z banky: „Transakce zamítnuta. Nedostatek prostředků.“ Zkoušel zaplatit taxi mojí kartou. Zapomněl, že jsem ji zablokovala hned po odchodu od jeho matky.
Druhý den jsem podala žádost o rozvod.
Za týden se Ctibor přišoural. V ruce kytka — zvadlá — a taška pohanky, asi symbolické gesto. Prosil, omlouval se, svaloval vinu na matku.
Jenže mně se vybavily Matějovy oči, když mu brali salám. A Johaniny, když seděla u slavnostního stolu s hromadou brambor.
— Ne, Ctibore. Běž za maminkou. Tam je dost jídla. Tam je ryba.
A zavřela jsem dveře.
Na dva západy.