…a ty si klidně koupíš plísňový sýr za dva tisíce kilo? Pro koho asi. Pro maminku, že?
— Maminka je posvátná! — Ctibor teatrálně zvedl ukazovák. — Ona nás vychovala, celý život obětovala rodině! A ty… ty umíš jen skuhrat. Pořád dokola: „Nemáme peníze.“ Měla bys se víc snažit!
— Já se snažím, Ctibore. — Hlas se mi třásl, ale nenechala jsem se umlčet. — Dělám na dvou místech. A večer ještě vytírám chodby v domě, zatímco ty se válíš na gauči.
— Prosím tě, nezačínej. — Pohrdavě mávl rukou. — Podívejme se, hrdinka s mopem.
Otočil se a zmizel v pokoji. Za chvíli se odtamtud ozval hlas televize. Zprávy. Zase politika, pořád dokola.
Sesunula jsem se na kuchyňskou stoličku. Nohy mi vibrovaly únavou. Pravý bot jsem si ani nestihla zout, v tlačenici dne mi to nedošlo. Teď mě tlačil do kloubu, tak jsem ho konečně sundala. Ponožka byla šedá, opraná už kdovíkolikrát.
Zvedla jsem oči k lednici. Na horní polici leželo bohatství. Klidně za deset tisíc, možná víc. Ryby, kaviár, balyk, drahé sýry.
Všechno zaplacené z jeho „prémie“, o které se mi ani nezmínil. Pravdu jsem zjistila náhodou — zahlédla jsem esemesku z banky na jeho mobilu, když byl ve sprše.
„Příchozí platba: 75 000 Kč.“
Mně tvrdil, že dostal sotva třicet. Prý srážky, pokuty, bůhvíco ještě.
A zbytek? Ten klidně rozházel za oslavu narozenin své matky.
Marty Horákové.
Ženy, která nikdy nezavolala vnoučatům k narozeninám. Která mi říkala „chudinka bez věna“ a „vidlačka“. Která bydlela ve velkém bytě v centru a ještě pronajímala garsonku, ale nám nepomohla ani korunou.
Začal mě svědit nos. Nervy.
Večer se vlekl v tichu. Ctibor civěl na obrazovku, já seděla s Johanou Jelínkovou nad úkoly. Matěj Konečný si na koberci stavěl lego a občas si něco pobrukoval.
Ráno manžel vstal brzy. Oblékl si slavnostní košili.
— Jedeme k mámě. Pomůžu s přípravami. Vy dorazíte kolem druhé. A učesat děti pořádně, ne aby vypadaly jak ze šrotu.
Z lednice vybral všechny tašky s lahůdkami.
Dveře za ním práskly.
Zůstala jsem sama s dětmi.
V lednici zela prázdnota. Hrnec polévky, půlka másla a ta levná uzenina, co chutnala po papíru.
Z pokoje vyšla Johana. Čtrnáct let. Pohled ostrý, podezíravý.
— Mami, mám na punčochách oko. Poslední kus. Můžu jít v džínách?
— Můžeš. — Povzdechla jsem si. — Johano, chceš něco k jídlu?
— Ne. Najím se u babičky. Táta říkal, že tam bude stůl plný všeho. Kaviár…
A v tu chvíli jsem už cítila, jak se mi v hrudi něco bolestivě stahuje.