Napětí v jeho tváři bylo vidět na každém pohybu lícních svalů.
„Proč jsi mi o tom všem neřekla dřív?“ zeptal se po chvíli, hlas měl sevřený.
Sofie Martinecová sklopila oči. „Protože jsem se bála,“ odpověděla bez okolků. „Měla jsem strach, že se postavíš na stranu své mámy. Že mi řekneš, že si všechno jen nafukuju, že si vymýšlím problémy tam, kde nejsou. Že mě označíš za nevděčnou a řekneš, že si nevážím její ‚péče‘.“
„Péče?“ Vavřinec Martinec se trpce ušklíbl. „Tohle přece není starost. To je…“ Zarazil se, jako by hledal správný výraz.
„Jedovatá kontrola,“ doplnila ho klidně Sofie. „Tak to pojmenovala moje psycholožka.“
Vavřinec se na ni podíval pozorněji. „A jak dlouho tam chodíš?“
„Tři měsíce,“ odpověděla. „Od chvíle, kdy se u mě objevily panické stavy.“
Rázem k ní prudce otočil hlavu. „Jaké panické stavy? Proč jsem o tom nic netušil?“
„Protože sis toho nevšímal,“ řekla tiše, bez výčitky, ale o to bolestněji. „Byl jsi zavalený prací. A taky snahou vyhovět své matce.“
Vavřinec vstal a začal přecházet po pokoji, ruce v kapsách, dech zrychlený. V tom okamžiku se z předsíně ozvalo hlasité bouchnutí dveří a celý byt zaplnil známý hlas Libuše Sedláčekové:
„Vavřínku? Už jsi doma? A proč je to auto zaparkované tak nakřivo?“
Sofie sebou instinktivně trhla, ale Vavřinec jí položil ruku na rameno. „Nech to na mně,“ pronesl tiše.
Libuše Sedláčeková vpadla do obýváku, ještě za chůze si upravovala účes. „Vavřínku, copak jsi odešel z práce? Stalo se něco?“ A hned nato, bez nadechnutí: „Sofie, proč jsi nedomyla nádobí? V kuchyni je pořád špinavý hrnec.“
„Mami,“ ozval se Vavřincův hlas, nezvykle pevný a klidný. „Musíme si promluvit.“
„Ale samozřejmě, synáčku,“ rozzářila se. „Jen bych byla radši, kdybychom byli sami…“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Bude to tady a teď. A všichni tři.“
Libuše se posadila do křesla a zmateně přejížděla pohledem od syna k snaše.
„Vím o všem,“ začal Vavřinec bez obalu. „O tom, co říkáš o Sofii, když tu není. O tom, že čteš její soukromé zprávy. O tom, jakým způsobem…“
„To jsou nesmysly!“ skočila mu do řeči. „Sofie ti to namluvila? Všechno sis špatně vyložil! Já se jen bojím o vás, o vaši rodinu…“
„Ne, mami,“ zvedl ruku, aby ji umlčel. „Dost. Příliš dlouho jsem to přehlížel. Příliš dlouho jsem dělal, že nevidím, jak se k mé ženě chováš.“
„Já to myslela dobře!“ zaleskly se jí oči slzami. „Vidím přece, že to nezvládá. Že není připravená být opravdovou manželkou, matkou…“
„A kdo určuje, jak má vypadat ‚opravdová manželka‘?“ zeptal se klidně. „Ty? Podle čeho? Podle toho, kolik soli dá do polévky? Podle profese? Podle toho, jestli už máme děti?“
Libuše popotahovala a křečovitě svírala kapesník. „Ty mi nerozumíš… já jsem přece matka, já…“
„Právě proto,“ odpověděl Vavřinec měkčeji. „Jsi moje máma. Ale já jsem dospělý. Mám vlastní rodinu a vlastní rozhodnutí. A moje žena je Sofie. Taková, jaká je. Se svou prací, kterou má ráda. Se svými sny i plány. S právem chybovat a učit se.“
Sofie na něj hleděla s otevřeným úžasem. Tohle byla tvář, kterou u něj neznala. Klidná. Pevná. Opravdová.
„A co bude dál?“ zachvěl se hlas Libuše Sedláčekové. „Tak to řekni rovnou… vyhazuješ vlastní matku z domu?“